na Blog.cz

Takže je to tady... Poslední díl. Asi bych měla napsat pár slov na závěr. Tuhle ffku jsem začala psát před rokem a jedním týdnem pokud si dobře vzpomínám. A k Alice jsem se připoutala jako snad k žádnej ffkovej postavě vůbec... Bude mi chybět celá ta ffka jako autorovi, protože jsem se vždycky schovala do jiného světa a teď to najednou skončilo... No doufám, že se vám ffka líbila a že když se třeba budete nudit nebo vám bude mizerně, tak se k BTBS vrátíte a přečtete si jí třeba znova :) Vaše Ronnie

Rozloučila jsem se s rodičema a pomalu vyrazila ke svému autu. Tohle je správné rozhodnutí, vím to. Racionální.

Do kufru jsem hodila tašky s mýma věcma a nasedla do auta. Opřela jsem se o volant a křečovitě svírala rty i víčka. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a potlačila nával emocí. Několikrát jsem zamrkala, abych vyhnala slzy z očí a nastartovala motor. Vycouvala jsem z příjezdové cesty a vydala se směr Cambridge, směr Nový život.

Prošla jsem hlavní bránou jedné z nejstarších univerzit na světě a zamířila na první přednášku. V kampusu na mě nikdo nekoukal jinak jenom proto, že jsem nahrála pár písniček a vyprodala pár koncertů, což bylo fajn, ale řečem jsem přeci jenom neunikla. Sedla jsem si zhruba doprostředka přednáškové místnosti k ostatním. Všichni se mezi sebou bavili a smáli se, jenom já byla lehce odřízlá. Ani jsem neměla náladu se s někým bavit.
Celou přednášku jsem strávila tupým zíráním do prázdného sešitu a neurčitým čáráním na papír. Cítila jsem se hrozně už skoro měsíc, možná déle. Konkrétně ode dne našeho rozchodu. Tak trochu jsem čekala, že se to s příchodem na univerzitu zlepší, ale ono ne. Spíš naopak. Bylo to ještě horší než kdy dřív. Říkala jsem si, že když budu zpátky v Anglii, tak že mi z toho všeho pomůže ta vzdálenost. Ale ne.

Sedla jsem si do univerzitní kavárny a nepřítomně civěla na display telefonu. Vím, že bych mu neměla volat a taky to neudělám, ale… Nemluvila jsem s ním od našeho videohovoru… Chybí mi. Hodně.

"Ahoj, ty jsi tu nová, že?" přistoupil ke mně vysoký docela pohledný kluk s modrýma očima a ledabylým rozcuchem. Zvedla jsem hlavu od telefonu. Pousmála jsem se a přikývla. "Jsem David" představil se a natáhnul ke mně ruku, kterou jsem přijala. "Já Alice."
"Jo" nervózně se usmál a projel si vlasy. "Můžu si přisednout?" zeptal se váhavě. "Jo jasně" přikývla jsem a ještě jednou se zadívala na Justinovo číslo, než jsem telefon zandala.

David byl milý, přitažlivý a zábavný. Ale i přes to všechno jsem to nedokázala ocenit. Celou dobu mluvil, ale já vůbec nevnímala o čem. Tohle má být můj nový život. Měla bych mu věnovat pár odzbrojujících úsměvů, nechat se pozvat na večeři a chodit s klukem jako je David po celou dobu vysoké. Jenže, tohle já nedokážu. To není to, co jsem chtěla. Možná, že jsem se rozhodla racionálně, ale racionální ne vždy znamená nejlepší. Já na Justina neumím, nemůžu a ani nechci zapomenout.

"Promiň, pořád jenom mluvím a ani jsem tě nepustil ke slovu. Pověz mi něco" usmál se a omluvně zamrkal. Pousmála jsem se a podívala se mu do očí. "Jsi hrozně sladkej, víš to?" koketně jsem naklonila hlavu doprava. Zatvářil se zmateně a polichoceně zároveň. "A věř mi, že za normálních okolností by se mi z tebe podlamovala kolena, ale asi bych měla jít" pokrčila jsem rameny. David se zatvářil při nejmenším rozhozeně. Na jednu stranu mu má slova nejspíš opravdu zalichotila, ale můj nezájem ho trochu popudil. Jenom jsem se na něj usmála. Zvedla jsem se a rozběhla se směrem ke svojí koleji.

Hned jak jsem dorazila na pokoj, vyndala jsem veškerá svá zavazadla, do kterých jsem začala skládat všechny své věci.

Zabaleno jsem měla rychle. Veškeré své věci jsem naskládala do svého skromného auta, do kterého jsem hned nasedla. Nastartovala jsem a vyrazila směr Londýn. Zhruba v půlce cesty jsem vyndala telefon a vytočila číslo k našim domů, kde mi to k mé velké úlevě zvednul záznamník. Nevím, jak tohle přijmou, ale tohle je můj život, né jejich. "Mami, tati. To jsem já Alice. Věřte mi, že to co vám teď chci říct pro mě není snadné, ale věřím tomu, že jsem se rozhodla správně. Právě teď sedím v autě a jsem zhruba 50 kilometrů od Lutonu, kde sednu na letadlo a vrátím se zpátky do států. Vím, že jste chtěli, abych dokončila studium na Cambridge jako celá naše rodina, ale… Stejně kvalitní vzdělání můžu mít i bez toho, abych se vzdala svého života. Vím, že se vám to nelíbí, a i když to nechápete, já mám povinnosti, které jsou ještě výš než Cambridge. Mám svoje fanoušky, které nemůžu jen tak odstříhnout ze svého života. Mám kariéru a dělám, co mě baví. Cambridge je pro mě hodně důležitý, ale teď, právě v tuhle chvíli, mi bere skoro všechno. To je moc vysoká oběť. Takže ať už se vám to líbí nebo ne, školu dodělám v Americe, protože tam budu moct dělat všechno co do teď. A vám, že to co vám teď řeknu, se vám nebude líbit už vůbec. Univerzity jako je Cambridge je po celém světě několik, ale Justin je jenom jeden. A chápu, že při setkání vašeho společenského klubu se o mě raději nebude mluvit, ale tohle je můj život, ne Betsy Rownerové a jejího manže a dokonce ani váš. Takže to je asi všechno, co jsem vám chtěla říct. Jo a ještě něco. Mám vás ráda"

Na Londýnské letiště Luton jsem dorazila asi ve 4 odpoledne. Ověšená všemi zavazadly jsem se zastavila před obrovskou tabulí s výpisem veškerých letů. No jo, ale kam já poletím. Já nevím jestli je Justin vůbec v Atlantě. Vyndala jsem z kapsy mobil a konečně vytočila Justinovo číslo. Nejdřív to chvíli vyzvánělo a já dostala strach, že mi to Justin nebere schválně. "Ale no tak, zlato…" řekla jsem si nahlas sama pro sebe do přerušovaného vyzvánění. Nakonec to zvednul. "Al?" vydal ze sebe. "Justine… Jsi v Atlantě?"
"Cože?"
"Jsi v Atlantě?" zopakovala jsem a usmála se přes slzy. "Ne, v LA, proč?" nechápal. "Fajn, takže…" podívala jsem se na tabuli. "Za 12 hodin budeš stát na letišti a až mě uvidíš, tak mě vezmeš za ruku a už nikdy mi nedovolíš, abych odešla, jasný?"
Justin mlčel, asi zpracovával. "Al, ty se vracíš?" řekl potichu. "Jo" přikývla jsem a modlila se, aby o to stál. "Al vážne?"
"Jo… Hele každou chvíli se mi vybije telefon, takže za 12 hodin" usmála jsem se a jen co to dořekla, telefon se vybil a vypnul.

Koupila jsem si poslední volnou letenku a nasedla na letadlo.

Tohle byl snad nejdelší let mého života. Každá minuta byla jako několik hodin. Pořád jsem nervózně poklepávala nohou. Tolik jsem se na něj těšila. Ale co když… Co když tam nebude? Co když si někoho našel. Vybil se mi telefon, než stačil sdělit svou reakci. Byl nervózní… Mohlo to být z toho, že jsme spolu zase mluvili a že se na mě těší. Ale co když byl nervózní, protože si někoho našel? Čím déle jsme letěli, tím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc pochybností, snad i paranoidních představ jsem měla před očima. Roztřásla jsem se a začala se příletu bát.

Letadlo přistálo. Ve frontě z letadla a ve frontě na zavazadla jsem měla chuť lidem přede mnou zaplatit, jenom aby mě pustili. Co když tam ale nikde není? Koukla jsem na letištní halu a naplnil mě pocit nejistoty. Co když sem udělala obrovskou chybu? Co když jsem čekala s návratem až moc dlouho?

Pomalu jsem cupitala doprostřed haly, táhla za sebou kufr na kolečkách a zmateně se rozhlížela po všech lidech.
On tu není… Do očí mi najely slzy. On tady není, nepřišel…

"Alice!" ozvalo se za mnou. Trhla jsem sebou a otočila se. Chtěla jsem se tomu ubránit, ale nešlo to. Po tvářích mi začaly stékat slzy. "Justine…" vydechla jsem a koukala na něj. V ruce držel kytici ruchých růží a díval se na mě tím svým pohledem, těma jeho očima a s tím svým úsměvem. Pustila jsem všechny tašky na zem a s Justinem jsme se rázným krokem vydali naproti sobě. "To je pro tebe" řekl, když jsem k sobě došli a podal mi růže. "Nemusel jsi…" téměř jsem šeptala, abych se nerozbrečela. "Já vím" pousmál se, načež mi jednou rukou zajel do vlasů a druhou jenom něžně položil na mojí tvář. "Chyběla si mi, ani nevíš jak" zadíval se mi do očí. "Ty mě taky!" usmála jsem se přes slzy. Justin se naklonil a dlouze mě políbil. Volná ruka mi instinktivně vystřelila k té jeho na mé tváři. Zachvěla jsem se, protože se mi z něj div nepodlamovala kolena. Jak jsem si mohla myslet, že Cambridge mi může někdy nahradit jeho rty? Jak jsem si mohla myslet, že Cambridge nahradí jeho? Propletla jsem svou ruku s tou jeho a nepatrně se odtáhla. Opřela jsem se čelem o to jeho a pousmála se. "Už nikdy mě neopouštěj!" vydal ze sebe. "Nikdy" kousla jsem se do rtu a Justin si přitáhnul ke svým rtům ruku, za kterou mě držel. "Už si to nerozmyslíš? Co Cambridge?" zadíval se mi do očí. "To už stojí několik století, bude stát dál i beze mě… Ty jsi přednější" řekla jsem tiše a přivřela oči. Justin mi se skelnýma očima(což mě mimochodem dostalo do kolen úplně) odhrnul vlasy z obličeje a utřel slzy, které mi stále stékaly po tvářích. "Miluju tě" jemně jsem mu stiskla ruku, kterou mě držel. "Já tebe taky" usmál se a znovu se s veselýma očima naklonil k mým rtům.

KONEC

Ještě na závěr musím podotknout, že mě opravdu překvapuje, ež po tom co čtete přes rok moje ffky pořád nevíte, že bych nedokázala udělat špatnej konec :D

No, kdo koukáte na TVD tak tahel písnička hrála u scény u který jsem brečela jako snad ještě nikdy :D takže jsem jí šoupla sem..nevim, asi vám to nebude tak připadat, ale věřte mi, když jsem to psala, tak ke konci(poznáte kdy) jsem prostě brečela jak kdybych byla Alice :D

Tom má pravdu. Musím jít dál, musím žít. Justin se určitě nehroutí tolik jako já, určitě jde dál. Já musím taky. Nesnesla bych, kdyby se kvůli mně trápil, a já věřím, že on by také nechtěl, abych se trápila zase já.

Sedla jsem si na postel s notebookem a přihlásila se na Skype. Nevím, jak to zvládnu, ale odřízla jsem všechny mé přátele a to není dobře. K mému potěšení byla online zrovna Jenn. Zahájila jsem video hovor. Jenn je teď v Kanadě. Dostala se tam na školu a Ryan začal hrát hokej. Na profesionální úrovni. A můžou být spolu. Spolu…

Po chvilce vyzvánění to Jenn přijala. "Al!" vyjekla nadšeně a zakryla si pusu dlaní. "Cože?" zaslechla jsem z dálky Ryanův hlas. "Jo" usmála jsem se přes slzy, protože mě dojalo, že jí zase vidím. "Už jse myslela, že jsi na mě na dobro zapomněla" nadšeně se dívala na obrazovku, tudíž na mě. V tu chvíli tam přilítnul i Ryan. "Ježiš Al, vypadáš hrozně" zamračil se. Jenn do něj šťouchla loktem, aby ho napomenula. Lítostivě se na mě podívala. "Jak ti je?" Zeptala se naprosto vážně. Já jenom sklopila zrak a nepatrně pokrčila rameny. "Hrozně" přiznala jsem a v tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Jenn se povzbudivě pousmála a Ryan si smutně povzdychnul. "Nebudeme ale mluvit o mně… Co vy dva? Jenn, co ta univerzita v Torrontu? A Ryane, musíš mi říct všechno o tom hokeji. Sice tomu nerozumím, ale Jenn mi to přetlumočí" usmála jsem se a několikrát zamrkala, abych zahnala slzy. "Noo…" Začala Jenn docela nadšeně. Ale v tu chvíli nás vyrušilo otevírání dveří v pozadí. Do místnosti někdo vešel. "Máte tu někde nutelu?" řekl povědomý, ale vyčerpaný hlas. Kamera ho zabrala v lepším úhlu. V tu chvíli se na mě jak Jenn tak Ryan vyděšeně podívali, asi jak se tvářím. Já úplně ztuhla. Polil mě zvláštní pocit a u srdce mě zabolelo, ale na tak jako jindy. Spíš naopak. Málem jsme zapomněla dýchat. Upřeně jsem sledovala Justina jak si se svěšenou hlavu a vyčerpaným výrazem mne zarudlé oči. Poznala jsem, že brečel. Vypadal hrozně… Jako já. Najednou zvednul hlavu, protože v místnosti zavládlo nepřirozené ticho. Nikdo ani nedutal. "V kuchyni" zareagovala Jenn jako první. Justin ale nejspíš odpověď na svou otázku ani nezaregistroval. Koukal na mě, tedy na obrazovku. Tvářil se stejně ochromeně jako nejspíš i já. "Justine, měl bys asi jít pro tu nutelu.." usoudil Ryan, ale Justin nehnul brvou. Jenom na mě koukal. I já si přála, aby zůstal. "Nebo my ti pro ní dojdem.." řekla Jenn po chvilce a oba s Ryanem opustili pokoj. Zůstal tam jenom Justin. "A-ahoj.." vykoktala jsem ze sebe a pokusila se usmát. Justin si sednul na postel a koukal na mě. "Al…" vydal ze sebe. Na okamžik jsem se bála, že bude naštvaný, že mě vidí, ale soudě podle jeho pohledu nejspíš ne. Z očí se mi vyvalily obrovské slzy. "Justine…" dívala jsem se na něj přes obrazovku a rozvzlykala se. Justin měl slzy v očích a prostě na mě jenom koukal. "Vypadáš hrozně…" vydal ze sebe. Usmála jsem se přes slzy. "Tak jako ty."
Plakala jsem. A Justin měl oči plné slz a já vím, že se snaží, jak může. "Chybíš mi.." řekl a začal si utírat oči. V tu chvíli mě něco zahřálo u srdce. Ale zároveň to bylo horší, než kdyby mě někdo probodnul kůlem. Natáhnul ruku ke kameře. "Miluju tě" řekla jsem a přes slzy na něj skoro neviděla. Natáhla jsem ruku k jeho obrazu stejně jako on a vypadalo to, jako bychom se dotýkali dlaněmi. Jenom nás dělila obrazovka. "Já tebe taky" přikývnul a kousnul se do rtu. V tu chvíli mu po tvářích začaly stékat slzy. "Přestaň plakat" lítostivě se pousmál. "Ty taky" bolestivě jsem se kousla do rtu. "Nemůžu, když tě takhle vidím" řekl a povzdychnul si. "Nápodobně" zasmála jsem se přes ten pláč.

Ten video hovor mi tak trochu pomohl, ale zároveň mě srazil na úplné dno. Na jednu stranu jsem si oddychla, že nejsem jediná, kdo se takhle trápí, ale na tu druhou.. Možná by bylo lepší, kdyby už měl jinou a byl šťastný, než abych ho viděla takhle.

Dny utíkaly. Pomalu. Byly plné bolesti a prázdnoty. Nečekala jsem, že se z toho vzpamatuju za 2 dny, ale nenapadlo mě, že se to bude den ode dne zhoršovat. Jako bych uvnitř měla obrovskou ránu a ta se neustále zvětšovala. Kdykoliv jsem zaslechla jeho jméno, spatřila ho v televizi, na plakátě, na fotce, bylo to, jakoby mi někdo vyrval srdce z těla a roztrhal ho na malé kousky. Nemohla jsem s nikým mluvit. Všichni mi připomínali Justina. Jenn, Miley, Jaden, Ryan, Avril... O Pattie se kterou jsem se docela sblížila, ani nemluvím. Proto jsem se rozhodla odletět do Anglie už na začátku srpna. Nedokázala jsem jen tak žít v tom všem. V Atlantě. V LA. V New Yorku. Kdybych ho potkala, nezvládla bych to. Miluju ho a nevím, co s tím.

Připadalo mi, jako bych stála na okraji velké propasti. Nemohla jsem se vrátit k rodičům, to bych se zbláznila, už proto, že vím, jakou radost jim náš rozchod udělal. Ale nemohla jsem bydlet ani u babičky, protože i ona je s Justinem až moc spojená. O Jenn ani nemluvím. Proto jsem jednoho deštivého dne, kdy jsem přiletěla do Londýna, zazvonila na dveře u Tomova domu. Naneštěstí mi otevřela Jade. Za jiných okolností by to asi bylo poměrně komické setkání, ale když viděla v jakém jsem stavu…

Jade s Tomem mě nechali u sebe. Ani jeden o tom, jak se cítím, proč se tak cítím, nebo prostě jenom o Justinovi nemluvili. Prostě to zazdili. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Abych se dala dohromady, v tom mi neustálé připomínání toho, jak hrozně se musím cítit, vážně nepomůže.

Nikdy dřív by mě tohle ani nenapadlo, ale s Jade jsme vycházela opravdu dobře. Hodně mi pomáhala, abych se rozptýlila. Přesně věděla, co říct, kam mě vytáhnout… Nedivím se Tomovi ani trochu.

Jednou jsme takhle vyrazili po nákupech. Bylo to poprvé od našeho rozchodu, kdy jsem měla pocit, že žiju. Dokonce jsem cítila i nějakou jinou emoci, než smutek, bolest a stesk. Všechno bylo skvělé. Až do chvíle, kdy jsme narazili na velkou reklamu na stěně červeného autobusu. Zarazila jsem se a stála tam jako opařená. Těžce jsem polkla a nechala se znovu paralyzovat tou ničivou bolestí a prázdnotou u srdce. "Alice…" řekla Jade tiše, ale já jí nevnímala. Stáhlo se mi hrdlo a do očí mi najely slzy. Na obrovském plakátu byla Justina fotka s jeho zářivým úsměvem, který mě vždycky dostával do kolen a hned vedle stálo datum oznamující jeho koncert tady v Londýně. "29.srpna…" přečetla jsem potichu, ale to mě už Jade táhla rychle pryč.

Všechno to bolelo. Myslím, že nikdy jsem se necítila hůř. Zvlášť když jsem otevřela myslím cosmopolitan a tam byla moje ztrápená fotka, jak koukám na autobus s Justinovo plakátem. Všichni věděli o našem rozchodu. A všechny media toho byla plná. Den co den jsem přijímala zprávy o tom, co se nejspíš podle všech stalo. Všechno mi to ubližovalo, ale tahle fotka… Ta říkala úplně všechno.

Seděla jsem u zrcadla a odličovala se. Na chvíli jsem se na sebe zadívala a rázem mi bylo znovu do pláče. Tak strhaný výraz, propadlé zarudlé oči a nezdravě vystouplé lícní kosti jsem nikdy neměla. Pokusila jsem se sama na sebe povzbudivě usmát, ale vyšlo z toho jen nepatrné zkřivení rtů, které mělo do úsměvu hodně daleko. V tu chvíli se ozvalo tiché klepání na otevřené dveře. Otočila jsem se. Stál v nich Tom. Párkrát jsem na něj zamrkala, o úsměv jsem se po tom, co jsem viděla, jak by to dopadlo, ani nepokoušela. "Můžu?" zaptal se a ukázal na pokoj pro hosty, ve kterém jsem teď bydlela. Přikývla jsem a Tom vešel do pokoje. Sednul si na kraj postele a koukal na mě. Chvíli jsem pokračovala v odličování, ale pak jsem si všimla jeho zkoumavého pohledu v odrazu zrcadla. Povzdechla jsem si a otočila se. "Vypadáš hrozně" začal s rozvahou. "Tome, prosím, nemluv o tom" zarazila jsem ho. "Přestaň to popírat" řekl rázně. Nešťastně jsem zavrtěla hlavou. "Vždyť vidíš, v jakým jsem stavu, já to přeci nepopírám" řekla jsem tiše a zadívala se mu do očí. "Popíráš. Ze svého života jsi vystříhla všechno, co se týká Justina… Včetně rodiny a přátel" soucitně se na mě podíval. Sklopila jsem zrak, protože jeho jméno ve mně vyvolalo další vlnu emocí. "Nemluvíme o tom, jakoby se nic nestalo, ale ono stalo. Podívej se, jak to s tebou zamávalo… To, že to dusíš, ti akorát ubližuje ještě víc Al…"
"Já vím" zavzlykala jsem. "Ale jak mam jít dál? Je všude kolem mě a já kdykoliv si na něj vzpomenu…" po tvářích mi stekly první slzy. "Musíš jít dál… Musíš žít" řekl tiše a já věděla, že má pravdu. "Ale jak?" podívala jsem se mu do očí a pak se už jenom rozplakala. Tom mi nastavil náruč a já si sedla vedle něj, aby mě mohl obejmout.

"Polib mě…" zvedla jsem se po chvíli, kdy už jsem jenom vysíleně nechala téct slzy na Justinovo triko. "Naposledy…" dodala jsem tiše, ale naléhavě zároveň. Justin se mi zadíval do očí a přikývnul. Cítil jsem obrovské napětí, jakoby se mě snad chystal políbit poprvé. Jenže ono je to naposledy… Přiblížil svůj obličej blíž k tomu mému a zandal mi pramínek vlasů za ucho, načež mě něžně pohladil po tváři. Položila jsem dlaň na jeho hrudník a vnímala zrychlený tlukot jeho srdce. Málem jsem přestala dýchat, jak jsem se bála, abych to nepokazila. Justin mi zajel rukou do vlasů, přitáhnul si mé rtyblíž k těm jeho a nakonec mě políbil. Naposledy. Dlouze a intenzivně. Zavřela jsem oči a vnímala každou nanosekundu. Přála bych si, aby tahle chvíle nikdy neskončila, protože až skončí, tak už nikdy nezačne nová. Automaticky jsem mu zajela rukama do vlasů a přitiskla se k němu. Vím, že už bych asi neměla, ale je to naposledy. Justin mě chytil kolem pasu a přivinul si mě ještě blíž.
Když už jsem měla pocit, že náš poslední polibek se blíží ke konci, Justin nečekaně do hry zapojil i jazyk. Nemám tušení proč, ale připadá mi to, jako kdybychom se líbali poprvé. Byla jsem nejistá, po zádech mi běhal mráz a srdce jsem cítila až v krku. Jak je možné, že mezi prvním a posledním je tak malý rozdíl?
Justin se na moment odtáhnul. Už jsem se chtěla leknout, že to všechno skončilo. Úplně všechno. Ale on se jenom zvednul, vytáhnul mě na nohy a vrátil se k mým rtům. Propletl své prsty s mými a jemně mi stisknul obě dlaně. Nakonec, aniž by oddělil své rty od mých, mě vzal do náruče a šel se mnou do Pattiina prázdného domu. Bříšky prstů jsem přejížděla po jeho tváři a ani na moment jsem se neodvážila neužívat si vzájemnou blízkost, jaká už mezi námi nikdy víc nebude. Došel se mnou až do nejbližší ložnice a položil mě na postel.
Pohladil mě po vlasech a nejistě jsme si vzájemně zadívali do očí. Cítila jsem, jak se začínám třást. Jakoby to bylo poprvé, co prožíváme tuhle chvíli.
Pak se jenom naklonil nad můj dekolt a začal po něm přejíždět rty. Přivřela jsem oči a pohladila ho po zádech. V očích jsem měla stále slzy, ale to napětí jim nedovolovalo dostat se ven. Justin opatrně rozepnul 3 knoflíky u mých letních šatů a odhalil tím můj výstřih. Jemně přejel bříšky prstů nejdřív přes holou kůži na hrudníku a dál přes šaty podél hrudní kosti až k pupíku. V tu chvíli mi v břiše začalo létat snad tisíc motýlků.
Každý jeho dotyk byl stejně nejistý jako můj. Kůže mě pálila, kdekoliv se dotkla té jeho. Chtěla jsem, potřebovala jsem jeho dotyk. Proplétal ruce s mými, líbal mě každý okamžik, něžně mi přejížděl po každém kousku mé odhalené kůže. Kdykoliv se na chvíli zarazil a zadíval se mi do očí, chtěla jsem něco říct a on také. Ale nemuseli jsme vydávat ani hlásky, abychom pochopili, co ten druhý cítí.
Vyhrnul mi šaty a přetáhnul mi je přes hlavu. Já mu pak pomohla z trička a džínů. Pomalu jsem začala přejíždět rty po jeho hrudi a on se celý napjal.
Nedokážu popsat, čím to je jiný. Možná tím rozchodem, možná vědomím, že ani jeden nechceme, aby to skončilo. Vnímala jsem každý okamžik, každou vteřinu. Všechno bylo intenzivní. Oba jsme to prožívali jako ještě nikdy, oba jsme se snažili prodloužit každou vteřinu, jenom abychom spolu byli co nejdéle.
Justin se mi zadíval do očí a na okamžik se zarazil. Byly plné nejistoty a slz, to jsem věděla bezpečně. On se jenom smutně pousmál a něžně mě pohladil po tváři. Pak se naklonil a políbil mě.

Ležela jsem vedle Justina. Ten spal a držel mě pevně kolem pasu. Nechtěl mě pustit a mě to vyhovovalo. Já ho hladila po hřbetu ruky a nepřítomně koukala před sebe. Taky bych spala, ale nemohla jsem. Uvnitř jsem cítila šílenou bolest a prázdnotu a nevěděla jsem, co mám dělat, aby to přestalo. Bylo mi strašně. Jediné co jsem mohla dělat, bylo tiše plakat.

Nemáte představu jak blbě se mi tenhle díl psal...

Ležela jsem v trávě a hlavu jsem měla opřenou o Justinovo pravidelně se nadzvedávající hrudník. Usilovně jsem listovala svým zaplněným diářem a zamračeně v něm hledala volný víkend. "18. a 19. nemůžu, mám úvodní seminář… Není to povinné, ale budou tak určitě všichni a já nechci zaostávat" škrtla jsem další víkend, kdy nemám čas. "Co 25. a 26.?" po očku jsem mrkla na Justin. Ten jenom zavrtěl hlavou. "Ten film…" pronesl tiše. "Pravda, promiň…úplně mi to vypadlo" sklopila jsem zrak a dopsala poznámku do prázdných kolonek. "Takže ani říjen" povzdechla jsem si. Dva měsíce. Ani v září ani v říjnu jsme nenašli jediný volný den, kdy bychom se mohli vidět. Je to deprimující. Cítím se kvůli tomu hrozně.
"Listopad" zadívala jsem se do dalších stránek v mém diáři s fialovými deskami, ale nakonec ho stejně uraženě odhodila. Přetočila jsem se a objala Justina kolem pasu. Položila jsem si ucho na jeho hrudník a poslouchala tlukot jeho srdce. Jedna z mála věcí, která mě v posledních dnech dokázala uklidnit. Justin mě pohladil po vlasech a mlčky se díval na nebe. Nakonec váhavě natáhnul pro můj diář a začal v něm listovat. Zamyšleně se zadíval na několik stránek. Čelo mě svraštěné, jak usilovně přemýšlel. Po chvíli v něm něco začmáral a nakonec ho zase odložil. Nadzvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Jenom mlčky zavrtěl hlavou. "Prosinec…" zvedla jsem se a posadila se. Zatla jsem pěsti a snažila se nerozbrečet. Tři měsíce se neuvidíme….
Justin na to však nic neříkal. Na chvíli se mi zadíval do očí, jakoby se mi snažil něco sdělit. Nepatrně zavrtěl hlavou a pak smutně sklopil zrak. Sevřel se mi žaludek a cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Polilo mě nepříjemné horko a střídalo se s návaly zimnice. Několikrát jsem zamrkala, abych zahnala slzy, ale bylo jich příliš mnoho. "Nechci se rozejít" zavzlykala jsem a kousla se do rtu ve snaze přebít tu bolest, která mě bodala u srdce. "Já taky ne…" vyhrknul a okamžitě mě vzal za ruce. Bříšky palců mi jemně přejel po hřbetu dlaně. Slzy se mi vyvalily z očí a na tvářích vytvářely potůčky slané vody. "Bude to tak lepší" vydal ze sebe a podíval se mi znovu do očí. I ty jeho byly zarudlé a plné slz. Rty se mu chvěly. "Já vím" zaštkala jsem a pak se už naplno rozplakala. Na nic nečekal a objal mě. Zhroutila jsem se do jeho náručí a nechala se konejšivě hladit po zádech. Justin zabořil nos do mých vlasů a za nedlouho jsem v nich cítila i jeho horké slzy. Pevně jsem ho chytila kolem pasu, jako bych ho neměla už nikdy pustit a on mě o to víc sevřel ve svém náručí.

Po několika dlouhých minutách se Justin nepatrně odtáhnul a vzal můj obličej do dlaní. Zadíval se mi do očí, které byly stále plné slz. "Nechci aby to skončilo" zavzlykala jsem. "Já taky ne.." povzdychnul si. Na chvíli jsem se zamyslela. Zhluboka jsem se nadechla. "Nepůjdu na Cambridge" řekla jsem vážně. Justin se jenom pousmál a utřel si slzy z očí. "Já to myslím vážně" vyhrkla jsem. "Ne Alice… Musíš jít na Cambridge…Už jsi toho pro mě obětovala dost. Tohle byl tvůj sen, nesmíš se ho vzdát" řekl a hlas se mu třásl. Znovu jsem se rozplakala, ale nakonec přikývla. "Miluju tě" řekl a políbil mě na čelo. "A já tebe, ani nevíš jak"

Leželi jsme v naprostém hyperglykemickém šoku poté, co jsme snědli čokoládový dort, čímž jsem mimochodem nučila Justina jíst čokoládu, snad desetikilový pytel gumáků a kýbl zmrzliny. "Já jsem mrtvá" vydala jsem ze sebe. "Já víc" odporoval Justin. "Nejsou tu někde skitlesky? Docela bych si dala…" zamyslela se Jenn a hladově se rozhlížela po pokoji. My s Justinem jenom stěží zvedli hlavu, abychom ji obdařili nechápavými pohledy. "Co je? Tak mám ještě hlad no" řekla naprosto vyrovnaně a natáhla se pro ovocné želé. "Chci tvůj žaludek" poznamenal Justin na její účet. "A já tvoje spalování" doplnila jsem ho. "Vy jste hrozný padavky, já myslím, že jsme toho zase tolik neměli" pokrčila Jenn rameny a spořádala kelímek jahodového želé. "Mluv za sebe" prohodil Justin. "Hele, užívejme si, že jsme spolu za jakýchkoliv podmínek. Až nastoupíme na školu, já v kanadě, ty tady… vy dva se sotva uvidíte, natož se mnou…" namítla Jenn. Já jenom vytřeštila oči zatímco se Justin zmateně napřímil a opřel se o lokty. "Ne pardon…" omluvně rozhodila rukama. "Náhodou vztah na dálku není tak hroznej. Sice se neuvidíte tak často, když ty budeš bydlet v Cambridge, ale přežít se to dá. Vím, o čem mluvím." řekla povzbudivě. Justin se na mě tázavě podíval. Bolestně jsem se kousla do rtu a zavřela oči. "Promiň…" vydala jsem ze sebe. To už se Justin zvednul a opustil pokoj. "Justine, počkej!" vystartovala jsem za ním. "On to nevěděl?" vyrhkla Jenn. "Promiň, kdybych to věděla…" začala se omlouvat. "V pořádku.." odbyla jsem jí a rozběhla se za Justinem. Ten seběhnul schody na chodbu a skrz kuchyní prošel na rozsáhlou zahradu. "Nech mě ti to vysvětlit" volala jsem za ním, ale neposlouchal mě. "No tak, Justine, stůj!"

Justin se zastavil zhruba uprostřed zahrady. Chvíli stál zády ke mně, ale nakonec se po pár chvílích otočil. "Co to znamená Al?" zeptal se po chvíli ticha a ublížených pohledů. "Jak budeš bydlet tady… Vždyť to děláš dálkově…" zmateně rozhodil rukama a zadíval se mi do očí. Povzdychla jsem si a nepatrně zavrtěla hlavou. "Jak to?" vydal ze sebe. "Cambridge tohle nedělá… Nemá program pro dálkové studium…" řekla jsem tiše. Justin se na chvíli odmlčel. Věděla jsem, že si tohle potřebuje srovnat v hlavě. "Neřekla jsi mi to…" ublíženě se mi podíval do očí. "Já vím…Chtěla jsem, vážně jenom…" začala jsem se obhajovat. "Jenom?" tázavě povytáhnul obočí. "Měla jsem strach" přiznala jsem a sklopila hlavu. "Z čeho?" vyhrknul a okamžitě mě vzal za ruce. "Justine…" naklonila jsem hlavu a s nešťastným úsměvem jsem se mu podívala do očí. "Trvalo nám víc než rok, než jsme se konečně dostali k sobě… Není tak snadný říct, že to zase bude zničený…"

"Nějak to zvládneme…společně" povzdychnul si Justin.

Řítili jsme se po silnici. Já vzteky skoro neviděla. Zhluboka jsem oddechovala a uklidňovala sama sebe.

"Motá se mi hlava" přiznal Justin po chvíli ticha. Stále jsem se mračila, ale když jsem se na něj podívala, jak je lehce dezorientován, tak jsem si nedokázala zachovat vážnou tvář. "Promiň, ale táta…" kousla jsem se do rtu a sledovala ho v zrcátku. Justin se pousmál a konejšivě mi položil ruku na koleno. Srdce opět nabralo své tempo a mě polil zvláštně hřejivý pocit. Nechápu, že i po tak dlouhé době ve mně vyvolává to samé, že jsem si pořád nezvykla… Je to stejně intenzivní, jako na samém začátku.

"Všechno bude v pohodě" povzbudivě se usmál a zamrkal. Dokonale mě okouzlil a já díky tomu málem nabourala.

Během cesty k babičce jsem se trochu uklidnila. A Justin…se smál. Trochu. Možná trochu víc. Bylo to docela komické. Ještě jsem ho neviděla pít v pravém slova smyslu. Ne jenom skleničku bublinek na nový rok a podobně. Musím se ho někdy zeptat, jestli se někdy opil, docela by mě to zajímalo.

Zaparkovala jsem před babičky domem a chtěla vystoupit. "Ne, stůůůůj" zarazil mě Justin. Trošku mu to naběhlo do hlavy. "Budu gentleman, otevřu ti dveře" zamrkal a snad hodinu se pokoušel rozepnout si bezpečnostní pás. "Zlato, na druhej straně" upozornila jsem ho a pobaveně ho sledovala. "Jej" vydal ze sebe a odpásal se. Vystoupil a lehce zavrávoral. Vyloženě jsem v sobě dusila smích. Došel k mým dveřím a otevřel je. Vzal mě za ruku, kterou následně schválně políbil, načež vyprsknul smíchy.

Zamkla jsem auto a Justin mě vzal kolem zad. "Miluju tě" naklonil se ke mně a zašeptal mi to do ucha až mi přejel příjemný mráz po zádech. "Já tebe taky" pousmála jsem se. Justin se zastavil a já s ním. Zadíval se mi do očí a něžně mě pohladil po tváři. "Ať se stane cokoliv" dodal a mě do očí vjely slzy. Proč jsou moji rodiče takoví? Tolik bych chtěla, aby moje matka Justina víc poznala, aby ho viděla tak, jak ho vidím já.. Dobře, né úplně stejně, rozumíme si. Přikývla jsem, načež mě Justin objal a konejšivě mě hladil po zádech. "Promiň, tolik mě to mrzí… Proto jsem nechtěla jet.." rozvzlykala jsem se, když to na mě všechno dolehlo.

"Už je dobře…" pohladil mě po vlasech a zabořil do nich nos. "Všechno bude dobrý"
"Už je nikdy nenechám, aby se k tobě takhle chovali, promiň, že jsem to tentokrát dovolila"
"No tak, neplač, už je to za námi, dobře?" jemně se odtáhnul a odíval se mi do uslzených očí. Usmála jsem se a přikývla. Cítila jsem, že je lehce dezorientovaný, viz hledání bezpečnostního pásu, ale i tak se dokázal zachovat jako perfektní přítel a gentleman v jedné osobě. "Dej mi pusu" vyzval mě a já s úsměvem udělala, co po mě chtěl.

Jen co jsem odemkla dveře babiččina domu, babča se začala smát. "Tátova palírna?" spiklenecky zamrkala. Pobaveně jsem přikývla, protože se Justin opět vrátil do své zmatené nálady. Po cestě domem narazil do několika skříní.

Sedli jsme si v obýváku a já se vyčerpaně opřela o Justinovo rameno. "Tak jak to probíhalo?" začala babička, jen co nám oběma přinesla čaj s mlékem a Justinovi sakra silné kafe. Vybrala jsem si migrénu tak na pět let dopředu" ospale jsem si promnula víčka. Justin si mezi tím vzal šálek kávy a pomalu ho usrkával. "A co Justin, jak ho vzali?" podívala se na mě. "Proč myslíš, že vypadam takhle? Máš přeci an víc, než na to být zpěvačka" citovala jsem mámu a babička všechno pochopila. Zamračila se a okamžitě nám oběma podala tác se sušenkama, na posilnění. "A co bylo dál?"
"Vybouchla jsem… Řekla jsem, že je to můj život a jim do něj nic není…" začala jsem si mnout spánky. "A taky jsi je poinformovala o tom, že spolu spíme" dodal Justin, což by asi normálně před mojí babičkou nerozmazával. "To taky…" přikývla jsem. Babička je naštěstí takovej ten typ, se kterou se dá normálně mluvit o všem. Vždyť Alpy a tak.. "To jsi vytáhla těžkej kalibr… Tak zlé to bylo?"
Přikývla jsem. "Jsem si jistá, že je, i po tom, co mi sjednali hovor s knězem, víc pobouřilo, ne to, že mám sex, ale to, že mám sex s nějakým, cituji 'zpěvákem'" protočila jsem panenky a napodobila mámin odměřený nosový přízvuk.
"Tak hlavně, že jste celí" usmála se a laskavě zamrkala. Justin si mezitím lehnul a položil mi hlavu do klína. Babička se zvedla a vzala prázdný tác od sušenek. "Půjdete dneska ještě někam?" zeptala se. "No původně jsme plánovala, že zajdeme za Jenn, ale necháme to na zítra…když to tak vidím. Ještě uvidíme." pousmála jsem se na Justina, který pomalu usínal, zatímco jsem ho hladila ve vlasech.

Nakonec jsem se vzbudila až ráno. Hlavu jsem měla opřenou o několik polštářů na gauči. Justin spokojeně pochrupoval, objímajíc můj pas, čímž mi docela pohodlně nahrazoval přikrývku.

Za několik málo okamžiků se probudil i Justin a po snídani jsme se vydali k Jenn.

Ohledně návštěvy rodičů jsem měla jisté obavy. Upřímně mě docela překvapilo, když mi volali, že si přejí, abych přivedla Justina na večeři. Jak je jejich dobrých zvykem, oznámili nám datum, kdy máme přijít a vůbec je nezajímalo, jestli už třeba něco nemáme, což je při našem současném životě docela pravděpodobné. Snad jako zázrakem jsme měli jako jediný víkend o prázdninách na jejich datum volno.

Věci jsme si odvezli k babičce, protože jsem usoudila, že po setkání s našima bude pro Justina lepší, když se dostane do nějakého přátelštějšího prostředí, takže po páteční večeři přespíme u ní. Další den u Jenn. Mohli jsme si sice zařídit hotel, ale není důvod.

Z celého toho setkání jsem byla ještě nervóznější než Justin. Ten byl až podezřele v klidu. Je ale pravda, že jsem se stresovala za nás oba.

Oba jsem nás vezla svým vlastním autem. Mlčky jsme jeli po mokré dálnici. Justin mi jenom položil ruku na koleno a konejšivě mě po něm pohladil, abych se uklidnila. Povzbudivě se usmál a já na něj vděčně zamrkala.

Beze slova jsem vjela na příjezdovou cestu před náš dům. "Tady jsi bydlela?" vyhrknul Justin a překvapeně si prohlížel vilu mých rodičů. Mlčky jsem přikývla a vystoupila z auta. Justin udělal totéž.

Když jsme za ruce mířili k vchodovým dveřím, pořád si nevěřícně prohlížel celou budovu. Zastavili jsme se na zápraží a já se na chvíli zarazila. Jenom jsme tam stála a koukala před sebe. "Zlato.." pousmál se a jemně mi stisknul ruku. "Ať už se dneska večer stane cokoliv, nezapomeň, že tě miluju a to se nezmění" podívala jsem se mu vážně do očí. Justin vesele zamrkal a něžně mě pohladil po tváři, načež mě jemně políbil. V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stála má energická matka. Oba jsme se zarazili a Justin jenom sklopil zrak. "Ahoj mami" usmála jsem se. "Zabilo by tě, kdybys jednou přišla přesně na čas?" pravila s přísným úsměvem. "Promiň, ale dělali jsme, co jsme mohli. Počasí a letadla bohužeů neovlivním" odpověděla jsem naprosto v klidu. Ani jsem se na Justina nemusela podívat, abych věděla, že ho to vyvedlo z míry. Vešli jsme dovnitř a služebná nám vzala bundy. "Aaa, tady jsou" připojil se k nám i táta. "Ahoj tati" usmála jsem se.

"Dobrý den, já jsem Justin" představil se a podal mámě ruku. To samé následovalo i u táty. Soudě podle matčina výrazu jsem věděla, že Justina má už od začátku za burana bez slušného vychování a já jí za to v hloubi duše nenáviděla. Ale snažila se. "Ráda tě poznávám" usmála se. "Už dlouho jsme chtěli poznat toho mladého muže, co chodí s naší dcerou" zasmál se táta.
"Půjdem si dát drink" oznámila máma a šla s tátou do salonku. S Justinem jsme šli pomalu za nima. "Už chápeš?" omluvně jsem se na něj usmála a jemně mu stiskla ruku. "Vy máte služebnou?" vyhrknul potichu. "A kuchaře se zahradníkem" dodala jsem. "Coo?" zašeptal, ale to už jsme došli do salónku a usadili se na pohovku naproti té, kde budou sedět naši. "Co si dáte k pití?" zeptala se máma. "Džus řídím" pousmála jsem se. "A ty?" otočila se na Justina. "Totéž" odpověděl. "Přeci nebudeš pít džus" zasmál se táta a já přesně věděla, jak to skončí. Mamka mi podala džus a sama si dala suché martini. Táta Justinovi místo džusu nalil skleničku whiskey z ledem z největší palírny ve Skotsku, co před pár lety koupil. Justin jenom těžce polknul a skleničku beze slova přijal.
"Promiň, musíš to vypít, nedá ti pokoj" špitla jsem k němu a omluvně se usmála. "Domácí" řekl táta pyšně směrem k Justinovi. Ten to, k tátovo smůle, nedokázal řádně ocenit. Všichni jsme si rádoby připili a Justin neochotně smočil rty v průhledné hnědé tekutině. "Páni" vydal ze sebe přidušeně, když se napil. Táta s mámou se zasmáli, jak se na správné snoby sluší a patří. "Před pěti lety jsem koupil největší palírnu whiskey ve Skotsku. Byl to rodinný podnik" vychvaloval se táta. "úžasné" vydal ze sebe Justin a strojeně se usmál. Celý ten cirkus jsem pobaveně sledovala. "Docela síla" vyhrknul Justin a zněl, jakoby ho už hodně dlouho bolelo v krku. Ono je možná lepší, že se Justin trochu oblbne.

Po drinku jsme se vydali do jídelny na klasickou páteční večeři. Justin si tátu získla. Doopravdy. Možná to mělo co dočinění s tím, že táta byl přesvědčený, že Justinovi whiskey z jeho palírny chutná a že tu druhou skleničku, co mu nalil, dopil rád a s chutí.

Usadili jsme se ke stol a v tu chvíli nám přinesli předkrm v podobě salátu s nějakým, podle matky, šíleně drahým sýrem. Vybavilo se mi, jak jsem vždycky s nepřítomným výrazem poslouchala konverzaci slavnostních pátečních večeří. Šlo buď o burzu, podnikání, společenské sešlosti, neschopnost služebných nebo nemožný účes Bonnie Piersové. Nenáviděla jsem to. Povrchní snůžka keců o ničem se stejně duchaprázdnými a povrchními přáteli. "Jedl si někdy takový sýr?" zeptala se máma a koukala přitom na Justina svým povýšeným pohledem. Zamračila jsem se na ní. "Ne, je výborný" odpověděl ze slušnosti. "To víš, ten nestojí dva dolary jako u vás v kvicky-martu"
" a jako co?" vložila jsem se do toho. "Ale nic" mávla rukou a byla evidentně potěšená tím, jak Justina shodila.

"A co děláš ty Justine?" zeptala se máma, když konečně skončila diskuze na téma "Alice, ty bys měla dělat lékařku, nebo jinou záslužnou činnost'.

"No já.." začal Justin a hlas měl stále poznamenaný silnou whiskey. "Ehm" odkašlal si a pokračoval. "Nedávno jsem vydal nové album a na příští rok k němu plánujeme turné" řekl skromně. "Ou" hlesla má matka se svým nuceným úsměvem. Věnovala jsem jí zhnusený pohled. "Turné bude už jeho druhé světové… Na prvním vyprodal Madison Square Garden během 22ti minut" začala jsem ho vychvalovat, ale máma na to nic neříkala. Jenom kousla do salátu. Justin se na mě podíval. Nejsem si jistá, jestli si její ignorace všimnul, každopádně se na mě povzbudivě usmál. Já mezitím vzteky drtila vidličku. "Vážně?" vyhrknul táta. Nečekala jsem, že by měl stejný postoj jako máma. "Dobrá práce, v 18ti letech" uznale pokýval hlavou. "Vlastně mu bylo 16, když to vyprodal" upřesnila jsem, ale to už mě zase přerušila máma. "Takže ty jsi o rok mladší než Alice?" koukla na Justina. Ten neochotně přikývnul. LJe to jenom rok" odsekla jsem. Nesnáším, když má někdo vůči nám předsudky kvůli věku. Zvlášť moje matka. Mezitím nám přinesli hlavní chod. Bažant na víně.

Vzteky se mi zatmělo před očima. "Pro naší Alice je studium nesmírně důležité" řekla vážně. "Bažant na víně, vážně mami? Ty sakra dobře víš, že to nejím" procedila jsem skrz zuby. "Opravdu? Nepamatuji se, že by ses někdy zmínila" nechápavě se na mě podívala. "Před šesti lety jsem se po něm pozvracela!" zamračila jsem se a měla chuť vybouchnout. To však už nechala bez odezvy. Jenom si mě s odměřeným úsměvem pozorně prohlédla. "Jsme na Alice velice pyšní, že půjde na Cambridge… Celá naše rodina vždycky chodila na Cambridge" vrátila se zase zpátky k Justinovi. Ten jenom s úsměvem přikývnul. "Až v září nastoupí na univerzitu, nebude se moct nijak rozptylovat, pokud mi rozumíš" věnovala mu přísný pohled.

"To by stačilo ne?" bouchla jsem do stolu. "Uklidni se, máme návštěvu" napomenula mě. "Justin a JÁ jsme ta návštěva, já už tady nebydlím!" nevěřicně jsem rozhodila rukama. Matka se s ledovým klidem napila vody a pokračovala dál. Justin se na mě nejistě podíval. "Tati…" koukla jsem na něj a doufala, že to zarazí. On jenom beznadějně pokrčil rameny. "Nechápej mě špatně, ale Alice měla už od mala obrovské ambice. Ty jsi je asi neměl, což úplně chápu…" zamrkala, jakoby snad chtěla něco naznačit. Ušklíbla jsem se a s ironickým výrazem zavrtěla hlavou. "Co znamená ten tvůj výraz?" rozčíleně se na mě podívala. "Tohle je prostě typický" uchechtla jsem se. "Nevím, o čem mluvíš" ublíženě se na mě podívala. "Celý večer se do Justina jenom navážíš, táta se ho snaží opít, mě děláš naschvály…O co vám sakra jde?"

Máma s tátou jenom koukali a mlčeli. "Ty jsi si snad vědom, že bych se do Justina navážela?" podívala se máma na tátu a usmívala se. Táta raději nic neříkal a dolil jak sobě, tak i Justinovi skleničku, aby se zaměstnal. Justin, který absolutně nevěděl, jak se má v této situaci chovat nebo tvářit, raději začal usrkávat ze skleničky silnou whiskey. Věděla jsem, že ještě skleničku a nedojde po svých ani k autu. "Jsi paranoidní, to z tebe dělá ta sláva" poznamenala. "Samozřejmě, abys to náhodou nesvedla na mojí pěveckou kariéru" protočila jsem panenky a dál se nimrala v omáčce. Už jsem se nemohla dočkat, kdy tahle večeře skončí. "Ale vždyť ty máš na víc, než být jenom zpěvačka! Nic proti" koukla na Justina. "Jenom zpěvačka? Jenom zpěvačka?!" zalapala jsem po dechu. "Ne já už tohle poslouchat nebudu! Tohle je moje kariéra a můj život, ne tvůj! A jestli si myslíš, že Justin je něco míň než ty nebo já, tak se nemáme o čem bavit!"

Utřela jsem si koutky do ubrousku a zvedla se od stolu. "Alice, takhle se chovat nebudeš" zařvala na mě. "Klidně budu! A víš ty co budu ještě dělat? Budu zpívat dál a natočím film. A od Justina se ani nehnu, leda by to sám chtěl. Jo a ještě něco…" zamyslela jsem se, jestli mám zasadit tu nejhorší ránu. Pak mi před očima proběhnul dnešní večer a všechno ostatní. A bylo rozhodnuto. "My máme sex" prohodila jsem s jistý zadostiučiněním. Mámě i tátovi spadla brada. Nikdy nezapomenu, jak mi naši zařídili sezení s knězem, abych si vyslechla, že panenství je ojedinělý a vzácný dar, který můžu dát jenom jednomu. Bohužel tehdy už bylo pozdě(mimochodem, bylo to asi měsíc po dovolené v Alpách). Justin se začervenal a sklopil hlavu. Otočila jsem se a šla k východu z domu.

Justin se jenom spěšně rozloučil a vyběhnul za mnou. Vzali jsme si bundy a vyšli před dům. V očích jsem měla slzy, které mi postupně začaly stékat po tvářích. Mrzel mě náš vztah s rodiči, hlavně s mámou, ale to co mi nejvíc bolelo, bylo, jak se celý večer chovala k Justinovi. To že ponižují mě, fajn, ale Justina… To ne!
"Zlato…" řekl Justin a vzal mě za ruku. "Obejmeš mě, až odsud odjedeme, chci mít před mojí šílenou matkou náskok" řekla jsem přes slzy. Nasedla jsem do auta a Justin také.

Ano ano, už to není co to bývalo...omlouvám se teď moc nemám náladu na psaní a přepisování...hubnu, nejim a jsem protivná, což si asi všímáte, takže díly jsou jednou za uherák..No každopádně ještě jim to trochu zamotam a pak ta ffka skončí ;) už to mám přesně promyšlené, už mi to nikdo nerozmluví

No s pravdou ven oficiálně. Bylo to trošku jinak, než si člověk běžně představí pod slovem oficiálne. Prostě někdo se mě na bitteru zeptal, jestli spolu chodíme a já odpověděla. A Justin to potvrdil. Takže oficiálně pro fanoušky. Ale když jsem říkala oficiálně, tak jsem tím myslela oficiálně pro fanoušky, ne pro media. No, někomu se náš vztah líbí, někomu ne a někomu je to jedno. S tím se počítá. Snažím se, aby jeho fanoušci trpěli co nejmíň. Opravdu. Každopádně hodně fanoušků ocenilo, že jsme to prostě přiznali takřka hned na začátku, kdy už jsme si byli jistí, že to chvíli vydrží… Snad.

"Voní to úžasně Pattie" usmála jsem se. Za námi je už půlka července a aktuálně jsme u Justina na grilování. Jako obvykle nechybí Smithovi a Jeremy s rodinou. Všichni jsme se s chutí pustili do jídla. Zvlášť já a Justin. Díky našemu kuchařskému umu jsme si moc domácí kuchyně neužili. "Al, co nakonec ta univerzita?" usmál se Jeremy. "Cambridge, dálkově" odpověděl za mě Justin a dmul se pýchou, což mě donutilo se sentimentálně culit.

"A co vaše plány? Nějaké turné?" zajímal se Will. "No příští měsíc mi vychází další album, ale turné asi ne. Kvůli škole. Uvidím. Ale přiští měsíc…" usoudila jsem, že je vhodná chvíle začít s něčím, do čeho se mi opravdu nechce. "Rodiče chtějí, abych přijela… Během příštího měsíce… na večeři…S tebou Justine. Chtěj tě poznat" nervózně jsem začala klepat nohou. "Dobře" usmál se a pokrčil rameny, čímž mě malinko zklamal, protože jsem tak trochu očekávala, že odmítne jet. Dobře, nemá důvod. "Ale nemusíme. Je to daleko, takže jestli se ti nechce…" začala jsem vymýšlet, proč by tam neměl chtít jet. "Ty snad nechceš, abych jel?" zeptal se a pobaveně si mě prohlížel. Ostatní sledovali naší konverzaci. "Chci, ale… No dobře, možná trochu nechci. Neber to špatně, ale naši…" zamyslela jsem se. "Nejsou tak v pohodě jako tvoji rodiče…" přiznala jsem opatrně. Justin se zarazil a přemýšlel, jak to myslím. "Uvidíš, až se s nima setkáš" zamrkala jsem. "A víš, že jsem o tom už přemýšlela?" vložila se do toho Pattie. "Jsi hrozně samostatná, s rodičema se asi moc nevídáš…"
Přikývla jsem. "Oni.. řekněme, že si mě spíš představovali jako světově uznávanou doktorku, než zpěvačku" pokrčila jsem rameny. "Takže spolu moc nemluvíme, vždycky se kvůli tomu pohádáme" zasmála jsem se. "Ale to je hrozný!" zděsila se Pattie a já zjistila, že se směju jako jediná. "Ani ne" řekla jsem honem, aby všichni pochopili, že z toho tak zhrzená nejsem. "Takhle to chodí už od mých 14ti let, kdy jsem začala trošku myslet vlastní hlavou. To, že teď bydlím několik tisíc kilometrů od nich je jako vysvobození. Jak pro mě, tak pro ně. Mám je opravdu ráda a oni mě, ale kdybych pořád bydlela s nima, tak se náš vztah pomalu ale jistě zničí." vysvětlila jsem. Justin mi dal ochranitelsky ruku kolem a pasu a jemně si mě k sobě přitáhnul. "Stejně je to hrozný" zavrtěla hlavou. "Kdybys cokoliv potřebovala, jsme tu pro tebe, to víš, že jo?"
"Děkuju" usmála jsem se.

Vzbudila jsem se uprostřed noci. Justin ležel vedle mě a spokojeně spal. Z druhé strany mě opět nečekaně objímal Jaden. Zavzpomínala jsem, jak jsem tady ležela naposledy. Všechno mi to připadalo strašně hezký, i když vzpomínky nebyly zrovna nejšťastnější. Zadívala jsem se na Justinův klidný obličej a s úsměvem se k němu přitulila Jaden neJaden. Justin rozespale nadzvednul hlavu a zmateně se rozhlédnul. Pak si mě přitisknul blíž k sobě a instinktivně mě políbil ze spaní do vlasů. "Miluju tě" zašeptala jsem mu do ucha a pohladila ho po zádech. "Já to věděl… Jsem neodolatelnej. Taky tě miluju kočko" odpověděl mi někdo úplně jiný, než jsem čekala. Zasekla jsem se, když mi došlo, že to odpovídá Jaden. Otočila jsem k němu hlavu. Ale on pořád spal. To mi takhle odpovídal ze spaní? Pěkné. "Musíme mu vážně někoho najít" ozval se Justin. Odvrátila jsem hlavu od Jadena a usmála se na Justina.

"Víš, co je divný?" zamyslela jsem se, když jsem ležela u mě doma na posteli a civěla do stropu. "Tvůj soused" řekl Justin, čímž mě malinko vyvedl z míry. "Můj soused?" zarazila jsem se a pobaveně se na něj podívala. "Neříkej, že sis toho nevšimla.." podezíravě se na mě podíval. "Čeho prosím tě?" zasmála jsem se. "Vždycky, než zamkne, tak pohladí kliku, zatlačí na dveře a zakašle. A to udělá třeba osmkrát." zamyslel se. "Soudíš, že je někdo divnej jenom proto, že má kašel?" nadzvedla jsem pobaveně obočí. "Ne! Ale on to dělá pokaždý." oponoval mi. "Já taky kontroluju, jestli jsem pořádně zamkla…" pokrčila jsem rameny. "Jo, jednou a normálně. Ale on se snaží ty dveře pomalu vyrazit. A hladí kliku! Nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nehladí kliku. Sedmkrát!" Stál si tvrdohlavě za svým. "A když naopak přichází, tak se několikrát poplácá po čele, pak se otočí a až pak odemkně" popisoval dál, u čehož jsem vyprskla smíchy.
"Počkej, to jako fakt?"
"Schválně si někdy vytipuj, kdy přijde a odejde"
Hravě se mi blýsklo v očích. "Co tě napadlo?" vyhrknul okamžitě a čekal, co jsem zase vymyslela. "Pojď" vstala jsem a vytáhla ho za ruku.

Společně jsme vyšli na chodbu a šli přímo naproti přes chodbu. Držela jsem Justina za ruku a zazvonila na zvonek pana Wilsona. Za pár okamžiků se otevřely masivní dřevěné dveře, ve kterých se objevil postarší obtloustlý pán. "Dobrý večer, nerada vás otravuju, ale neodtéká mi dřez v kuchyni a slyšela jsem, že se v tomhle vyznáte. Neotravovala bych vás, ale je už večer, takže teď nikdo nepřijede a Justin není moc zručný…" věnovala jsem mu okouzlující úsměv a několikrát jako největší andílek zamrkala. Justin si na protest odkašlal. "Co se týká domácnosti…" dodala jsem a Justin se spokojeně usmál.
"Samozřejmě, pro vás jsem tu vždycky" pan Wilson se zasmál a zavřel za sebou dveře. Jak já, tak i Justin jsme netrpělivě čekali, až vyndá klíčky a zamkne, ale nestalo se. "Nezamknete si?" vyhrkla jsem. "Nebudu pryč dlouho"
"Ale, co když to bude vyžadovat víc času? A v dnešní době, kdy se pořád krade…" začala jsem ho přesvědčovat o výhodách zamykání a Justin horlivě přikyvoval. "Pochopte, nechci aby vás někdo vykradl…kvůli mně" dodala jsem honem, když se zamračeně napřímil, jakoby snad tušil, o co mi jde. "Myslím, že tady žádné nebezpečí nehrozí" usmál se a šel za námi. Uraženě jsem se zamračila. Přešel s námi do mého obýváku a mě došlo, že voda vlastně výborně odtéká. Sakra!
"Dojdu se podívat po nějakém nářadí, nebo něčem takovém" oznámila jsem, i když samozřejmě doma nic takového jako soupravu Kutila Tima opravdu nemám.
Vrátila jsem se do předsíně a zamířila k místu, kde byla zabudovaná skříňka s hlavním uzávěrem vody. Z toho se dá vykecat. Vypnula jsem vodu a vrátila se zpátky. Nadechla jsem se, že něco řeknu, ale v tu chvíli mě Justin zarazil.
Pan Wilson klečel u skříňky, kterou vedly trubky od dřezu. Netušil, že tam s Justinem jsme. Než otevřel skříňku, dvakrát zatleskla. Potlačila jsem smích a s Justinem si vyměnila pobavené pohledy. "Bohužel tu nic nemám" řekla jsem, Jakobech se vrátila až teď. "To nevadí, trubky vypadají úplně v pořádku." oznámil mi a zvednul se. Čekala jsem, co přijde, až skříňku bude zavírat, ale k mé smůle jí nechal otevřenou. "Ne, to není trubkami… Ono spíš…" přešla jsem k dřezu. "Neteče voda" zatočila jsem kohoutkem, ze kterého teď pochopitelně nemohla téct voda, když jsem jí vypnula. "Teče vám voda v koupelně?" zeptal se a Justin to šel naoko zjistit.
"Ne" zavolal z koupelny. "Tak to máte vypnutou vodu" řekl naprosto v klidu. "Jejda" pokrčila jsem rameny. Je pravda, že jsme ze sebe s Justinem udělali pořádný debily, ale tak co.

Rozloučila jsem se s panem Wilsonem, poděkovala mu a jen co se za ním zaklaply dveře jsem se na Justina fascinovaně otočila. "Vím, proč to všechno dělá…" řekla jsem hrdě. "Proč?" zasmál se Justin mému pýchou přetékajícímu výrazu.
"Má obsedantně kompulzivní poruchu"
"Cože má?" Justin se usmál a několikrát zamrkal, protože mu ten název opravdu nic neříkal. "Rituály… Než otevře dveře, nastoupí do tramvaje… Je to trochu úchylka." vysvětlila jsem. "Asi by ses měla přestat pořád učit, pak si nemáme moc o čem povídat" zasmál se a rukama mi zajel kolem pasu. Usmála jsem se a spojila ruce za jeho krkem. "Dobře" pokrčila jsem rameny. "Dělám si srandu, to víš, že jo?"
"Jo" přikývla jsem a dlouze ho políbila.

"Neřekla jsi mi, co ti připadá divný" Justin navázal na naší původní konverzaci. Usmála jsem se. "Tobě je 18, mě 19…" začala jsem, ale Justin mě přerušil. "Děkuju, že pořád poukazuješ na to, že jsem mladší" zamračil se. "To není divný zlato, nech mě domluvit" zasmála jsem se a smířlivě mu projela ve vlasech. "Dobře, promiň"
"Je nám tolik a takřka spolu bydlíme…" zamyslela jsem se. "A ještě divnější je, že mi to nevadí" usmála jsem se. "Když jsem byla mladší, nedokázala jsem si představit, že bych s přítelem bydlela dřív než ve třiadvaceti… Ale teď… Jsem ráda" pokrčila jsem rameny. Justin se zarazil a zamyšleně se zadíval do dálky. "No jo!" vyhrknul. "Naposledy jsem spal doma… před dvěma týdny. A to jsem pořád v Atlantě"
"Páni… Teď se musíš cítit důležitě, jsi součástí mého velkého kroku" zasmála jsem se. "Můj přítel u mě spal 14 dní v kuse… To je šestadvacetina roku!"
Justin se začal smát. "Vážně to s tou školou přeháníš"

"Měli bychom jít s pravdou ven… o nás. Oficiálně. Před fanoušky" řekla jsem vážně. "Já vím, já vím… Se Selenou jste šli tak nějak s pravdou ven až skoro po roce a ještě to bylo doooost zamlžené, tedy podle vás, ale… Já nechci tvrdit v rozhovorech, že jsme jen nejlepší přátelé a pak ze studia odejít za ruce. Nechci z nich dělat debily, když to tak řeknu. Stejně už něco tuší. Sice si dáváme pozor a nikdo nic pořádně neviděl, ale… Oni to poznaj…" vysvětlila jsem. "Dobře" usmál se. "Dobře?"
"Jo" přikývnul a zajel mi rukou do vlasů. "Fajn" kousla jsem se do rtu.

"Takže Selena už to ví…" zrekapituloval to Justin. "To nejtěžší máme za sebou" zasmla jsem se. "Em… A co..?" začal Justin opatrně. Zase. "Ano, Tom o tom ví, respektuje to a fandí nám" ujistila jsem ho s pobaveným pohledem. "Ja…no vždyť víš.." omluvně zamrkal. "vím" zadívala jsem se mu do očí a propletla své prsty s těmi jeho. "Nemusíš mít strach…" pousmála jsem. "Nemám" vážně se mi zadíval do očí, načež mě políbil.

Za náš blog bych vám chtěla všem popřát veselé vánoce a šťastný nový rok!:)

Co se týká písničky k dílu....jakákoliv z Under the mistletoe ;D

Do Vánoc zbývá už jen několik dní. Konečně. Díky tomuto faktu nám několik profesorů udělilo milost a poslední vyučovací hodiny před prázdninami věnovali tématu vánoc. Ne jinak tomu bylo i na češtině. Profesorka začala hodinu diskuzí o dárkách. Vzájemně jsme si dávali tipy a rady, co k Vánocům pro rodiče. Je pravda, že to jsem opravdu ocenila, protože do teď netuším, co našim pod stromeček a to je Štědrý den za 3 dny.
Pak nastalo téma, co pod stromeček našim drahým polovičkám. To mě trochu vyvedlo z míry, protože má nevynalézavost a chabost v tomto ohledu nezná mezí.

"A teď hoši, co byste si od svých partnerek představovali vy?" koukla učitelka spiklenecky na 5 kluků, co máme ve třídě. "No tak já nevím… Asi nějaký oblečení" řekl ten jeden. Hm, tak to jsi mi opravdu moc nepomohl. "No to je moc všeobecný, to můžou být i pánská tanga" řekla profesorka, načež se celá třída rozesmála. Snažila jsem se zamezit představě, jak Justinovi dávám k Vánocům pánská tanga, ale bohužel… Vyprskla jsem smíchy, když jsem si představila, jak by se asi tvářil. "No tak já nevím, třeba kravatu" dodal ten samý spolužák. V tu chvíli jsme se já a moje spolusedící skáceli na lavici a celá třída s námi. Ještě jsem nezažila, že by nějaký kluk v mém věku chtěl od svojí přítelkyně kravatu. Se spolusedící jsme se na sebe podívali a snažili se něco říct, což nám záchvat smíchu, ze kterého nám tekly slzy, podstatně komplikoval. Naše smací štkaní jsme zakončili výkřikem AAAAAA MACARENA a nakonec se uklidnili. "No co vy vzadu se tak smějete… Co dáváte vy?" pobaveně ukázala učitelka tentokrát na nás. Sklopila jsem zrak a trochu se začervenala. Nechtěla jsem nic říkat, ale vzhledem k tomu, že kamarádka momentálně nikoho nemá, tak jsem jí vysvobodila a začala mluvit. "Nejsem moc originální. Boty a hru na xbox" zamrkala jsem. "Nepovídej, a jakou hru?" ptala se se zájmem. "Nemám tušení, ale vím, že ho v ní zase porazím..jako ve všech" rýpla jsem si. "A jak víš, že se mu ta hra bude líbit?" zajímala se. "Mluvil o ní" pokrčila jsem rameny. "A seš si jistá že zrovna on už jí nemá jo?" vstoupila do toho jedna spolužačka. "Jo, má moc práce… A díky pár telefonátům jí nesežene" zasmála jsem se.

Ze spánku mě probralo zvonění hlásící konec poslední hodiny. Díky bohu! Na to, jak mě dřív angličtina bavila… I když jsem přešla na pokročilejší angličtinu, nebavilo mě to. Zvlášť, když se opakují úplné základy kvůli maturitě. Cítila jsem, jak tam krním. Občas, když máme konverzaci, mívám pocit, že mi ani učitelka nerozumí. Představte si, že na češtině rozebíráte věty typu: Ema mele maso. Možná to tak nevyzní, ale zkrátka a dobře, připadám si, jako kdybych neuměla anglicky ani pozdravit, když probíráme tohle. I když je pravda, že mám problémy s britskou angličtinou, protože používám tu americkou. Dobře kanadskoamerickou. Ono se to nezdá, ale rozdíly tam jsou.

"Už abych byla doma… Dneska to utíkalo hrozně pomalu" postěžovala jsem si kamarádce ze třídy, se kterou jsem jela domů. "Protože to byl poslední den" zasmála se. "No oficiálně úplně ne" zamrkala jsem. "Proč tam vlastně zítra jdem? Já už tam nikoho neznám" pokrčila rameny. "Myslíš, že já jo?" zasmála jsem se. "Ale tak lepší než zase tvrdnout ve škole" mávla rukou. "přesně tak" přikývla jsem. Zítra máme jít navštívit naší základní školu. Ne že by nás tam něco táhlo, ale každý den, který strávím bez matiky je dobrý den.

"Hele tak zítra, nezapomeň" rozloučila se a s úsměvem vystoupila. Já vystoupila další zastávku a pak se jenom pomalu plazila domů. Vím, že kdyby byl sníh tak také nadávám, ale vánoce bez sněhu nejsou vánoce! Ty jsou už za 3 dny a já se opravdu nemůžu dočkat. Už proto, že od našich očekávám dárek v podobě letenky do Atlanty na vánoční prázdniny. Už jsme se dlouho neviděli. Samozřejmě že myslím, všechny mé přátele v Atlantě, ale momentálně mluvím o Justinovi. Stýská se mi. Ale dá se říct, že si voláme téměř každý týden. Aspoň něco. Zájem paparazzi o mou osobu značně poklesl. Díky bohu. Myslím, že pochopili, že vůbec nejsem zajímavá a že fotky, jak jdu ze školy a do školy a na trénink a z tréninku jim moc peněz nevydělají.

Asi jsem tu hlubokou propast mezi minulým půl rokem a současností překonala. Nebyl to žádný zázrak, ale zvykla jsem si. Nic jiného mi nezbývalo.

Před výtahem jsem se minula s bráchou. "Na trénink?" zeptala jsem se. "Jo, máš zavolat mamce"
"Fajn. Tak čáu" rozloučila jsem se a otevřela dveře od výtahu. "Doba na tebe čeká Justin" zavolal jako mimochodem. "Haha, jednou jsem ti na to skočila, ale podruhý už ne" ušklíbla jsem se při vzpomínce, jak si ze mě brácha a jeho kamarádi vystřelili. "Jak myslíš" pokrčil rameny. Zamávala jsem mu a vyjela do svého patra. Odemkla jsem dveře od bytu, sundala boty a zamířila do svého pokojíku. Vzala jsem za kliku, otevřela dveře a málem sebou sekla. Leknutím jsem nadskočila a chytla se futer. "Děláš si srandu?!" vyhrkla jsem. "Tedy, čekal bych příjemnější uvítání" podotknul Justin sedící na točící židli u mého stolku. "Promiň, já jenom… Páni, co tu děláš?" nevěřícně a nadšeně zároveň jsem zavrtěla hlavou a s úsměvem sundala tašku přes rameno. Justin vstal a já k němu přešla těch pár kroků přes pokojík. Šťastně jsem se mu vrhla kolem krku a políbila ho.

"Doufám, že máš sbaleno" usmál se a pohladil mě po tváři. "Sbaleno?" zarazila jsem se. "Odlítáme v 9" zamrkal a sklonil se k mému krčku. Zajela jsem mu do vlasů na zátylku a přemítala, jak mu to co nejšetrněji říct. "Zlato… Já nemůžu odjet na vánoce" řekla jsem opatrně. Okamžitě se napřímil a podíval se mi do očí. Sklopila jsem zrak. Mrzí mě to, vážně. "Nemůžu odjet od rodiny na vánoce… Děda se sotva vrátil z nemocnice…" vysvětlovala jsem. Justin chápavě přikývnul, ale je vidět, že ho to mrzí. "Alespoň ne na štědrý den pak…" odmlčela jsem se, protože mě něco napadlo. "Trošku jsem to nedomyslel" povzdychnul si. Nevšimnul si, jak usilovně přemýšlím. "Pst!" utišila jsem ho. "Ty mě pštíš?" pobaveně se na mě podíval. "Pssst!"
"Fajn" rozhodil rukama. "Mám nápad! Jsem geniální!" pochválila jsem se. "Samozřejmě" zasmál se. "Počkej, myslím to vážně" usmála jsem se. "Tak povídej" vzal mě za ruce. "Tady se slaví vánoce o den dřív než u vás… Poletíme 24. večer. A do Toronta dorazíme čtyřiadvacátýho večer díky časovým posunům" vysvětlila jsem genialitu svého plánu. "To znamená, že letos budeme mít dvoje Vánoce?"

Přikývla jsem a nadšeně se kousla do rtu. "Jsi geniální" potvrdil mi to, co už samozřejmě dávno vím. Přitáhnul si mě k sobě o něco blíž a znovu mě políbil. "Vážně jsem měl strach, že budu na vánoce bez tebe" pousmál se a zajel mi rukou do vlasů. "A vidíš, nakonec máme dvoje" usmála jsem se. Zadívala jsem se mu do očí a polil mě neuvěřitelný pocit štěstí. Znovu jsem ho pevně objala. "Já prostě nemůžu uvěřit, že jsi tady." nadšeně mi svítilo v očích. Justin si mě přitisknul k sobě a hladil mě po zádech. "Děkuju" vydala jsem ze sebe se slzama štěstí v očích.

"Je tu problém… 2" zamyslela jsem se. "Zítra mám jít s kamarádkou místo školy se někam podívat, ale to je jedno, stejně se nám tam moc nechtělo, ale to druhý… Nemám nakoupený všechny dárky" provinile jsem se kousla do rtu. Chybí mi dárky pro naše. Sakra. "Ty jsi ten typ, co nakupuje dárky na poslední chvíli?" pobaveně povytáhnul obočí. "Néé..dobře možná trochu. Ne vážně, ještě je nemám všechny, protože nevím, co mam koupit rodičům"
"Tak jdem a něco spolu vybereme" zamrkal. Přesně toho jsem se obávala. Moje fondy jsou milionkrát omezenější než Justinovo a když se nad tím tak zamyslím, tak milionkrát je matematicky skoro přesně. Už vidím, jak půjdeme a on na mě zavolá "hele, tak jim kup televizi….tahle plazma je pěkná":D. "Faajn" řekla jsem s úsměvem a snažila se působit přesvědčivě. Justin se zamračil. "Nechceš?"
"ale jo! Jenom mám strach" což je pravda. Prostě ze sebe nedokážu setřást ten pitomej pocit, že se může něco stát. "Ale no tak" usmál se a láskyplně mě objal. "Půjdeme zítra…ráno. Všude bude míň lidí" usoudila jsem.

Pak přišla jedna z těch intimních chvil. Tedy aspoň se k tomu schylovalo. Do chvíle, kdy si Justin sundal tričko. Zarazila jsem se, doslova. Nemohla jsem se pořádně ani pohnout, když jsem viděla, jak moc ztratil na váze. Kůže mu zřetelně obkreslovala žebra a i svaly na břiše měl spíše zapadlé. Podívala jsem se mu vážně do očí. "Co se děje?" usmál se. Sjela jsem znovu pohledem na jeho vyčnívající žebra. Jak jsem si toho mohla všimnout až teď? Možná to bylo tím překvapením, že je tady, že mě to hned nepraštilo do očí. Vzala jsem ho za ruce a lítostivě se na něj zadívala. "Tohle se děje…" podívala jsem se mu znova do očí a nenápadně na něj ukázala. Justin jenom zesmutněl a s poraženě skloněnou hlavou si sednul na postel. Stoupla jsem si k němu a stále ho držela za ruce. Jemně si mě stáhnul na sebe. Abych pravdu řekla, po tom, co jsem viděla, mám strach si na něj sednout. Zajela jsem mu jednou rukou do vlasů a tou druhou ho stále nepouštěla. "Zlato, co se děje…" začala jsem a do očí se mi vehnaly slzy. Justin si povzdychnul. "To to turné?" tázavě jsem se na něj zadívala a jemně mu stiskla ruku, za kterou mě držel. Nepatrně přikývnul. "Ale když jsem za tebou byla ve Španělsku, tak to nebylo takový…"

"Jo… Já prostě… Tolik se soustředím, abych ze sebe vydal to nejlepší….Pro fanoušky…" při jeho slovech jsem se usmála. Je to úžasný, jaký vztah má k beliebers. "A soustředíš se tak moc, že pak zapomínáš, že musíš taky jíst a na chvíli vypnout" doplnila jsem ho, protože to dobře znám. Jeden čas jsem si tím taky prošla. Prostě jsem měla pořád něco. Škola, tréninky, spánek. A jídlo se do toho nijak nevešlo, tak jsem ho prostě vytěsnila. Justin přikývnul. "Takže to napravíme" usmála jsem se a natáhla se pro telefon. Justin na mě tázavě koukal. Já objednala tři XXL pizzy a k tomu 2 saláty.

Justin se začal smát. "Ty to bereš hodně vážně viď?" pohladil mě po tváři. "Ty bys taky měl" zvážněla jsem a podívala se mu do očí. "Nekoukej na mě tak.." sklopil zrak. "Jenom mám o tebe strach" povzdychla jsem si. "Slib mi, že si na to dáš pozor.
Justin se pousmál a přikývnul.

"Takže když už jídlo máme zajištěný… Mohli bychom se přesunout k té odpočívací části" povytáhnul obočí a sjel mě provokativním pohledem, načež mi začal vyhrnovat tričko. "Ne!" zasmála jsem se. "Prooooooč?" zatvářil se jako malé dítě, kterému sebrali hračku. "Protože u tamtoho typu odpočinku se spaluje, což teď opravdu nepotřebuješ" zamrkala jsem a hravě se kousla do rtu. "Ale…" pokusil se něco namítnout. "Opovaž se říct něco jako 'ale ty jo'" zasmála jsem se a políbila ho. "No dovol. To si o mě myslíš hezký věci." skoro se urazil. "Aůe no tak" smířlivě jsem ho pohladila ve vlasech.

"Víš, čeho jsem si všimnul?" začal, když jsme se už jenom procházeli po nákupním centru. Dárky už jsem měla konečně dokoupený. Jenom jsem měla pocit, že boty a hra na xbox nejsou úplně dostačující. Něco tomu chybělo..

"Povídej" usmála jsem se. "Za á tu nemáte someday" zamračil se načež jsem se začala smát. "Nooo!" řekla jsem na oko dramaticky. "Prý tu má být po novým roce" zamrkala jsem . "Ale to víš, ne?" pokrčila jsem rameny. "Ne" zavrtěl hlavou a provinile sklopil zrak. "Tak teď už to víš" jemně jsem mu stiskla ruku.Justin chtěl pokračovat, ale v tu chvíli se k nám přiblížila parta holek a nám oboum bylo jasný, že chtěj fotku s Justinem. Zastavili jsme se a čekali, než k nám dojdou. Tady byl podstatně větší klid než v americe. Možná je to tím, že je ještě dá se říci ráno, ale i tak. Ani fotografové tu nebyli. Díky bohu.

"H.hi" vydala ze sebe jedna z nich. Všechny 4 byly nervózní. "Jestli neumíte tak dobře anglicky, mluvte normálně, budu překládat" zasmála jsem se. Justin se usmíval a tázavě se na mě podíval. Vysvětlila jsem mu, co bylo třeba. Ty holky chtěly podepsat a fotku, jak jsem předpokládala. Justin podepsal úplně všechno, co mu dali a pak začal pózovat na fotku. Čekala jsem, kdy mi jedna z nich dá telefon nebo foťák, ale místo toho si došly pro nějakýho chlapa, aby je vyfotil. Aha, no asi mě nemají zrovna v lásce. Stoupla jsem si taktně mimo záběr a usmívala se. "Pojď taky, ne?" zavolala na mě jedna z nich. "Já?" vyhrkla jsem. "No a kdo jinej" zasmála se jiná. "Dobře" usmála jsem se a přidala se k té partě.

Bylo to zvláštní, že se někdo chce fotit i se mnou. V americe jsem to zažila hodněkrát, ale nečekala jsem, že to bude i tady. Přeci jenom, jsem tu místní.

Rozloučili jsme se s belieberkama a šli jsme dál. "Mám hlad" prohlásil Justin. "Rozumná řeč" zasmála jsem se. "tak jdem" řekla jsem. Justin mě vzal kolem pasu a já se o něj opřela.

"A čeho sis ještě všimnul?" zeptala jsem se, když jsme mířili k McDonaldu. "Už jsem to říkal" nechápal. "No řekl si za á, tak předpokládám, že bude i nějaký za bé" usmála jsem se. "Noo" zasmál se. "Nooo?" tázavě jsem se na něj podívala. "Nikde tu nemáte jmelí" ukázal na vánoční výzdobu. Začala jsem se smát. "To není vtipný! Kde tě mám podle tebe asi políbit, když tu nemáte jmelí?" zamračil se. Kousla jsem se do rtu a usmívala se. "My máme jmelí… jenom ne všude" vysvětlila jsem. "Zajímavý, u nás je na každým kroku… co kdyby náhodou" sjel mě pohledem a já se opět začala smát. "Slibuju, že do dalšího roku zkusím do našeho státu vnést trochu víc ducha vánoc" zamrkala jsem. "No to bych prosil" přikývnul a políbil mě na tvář.

"Víš čeho jsem si všimnul?" začal znovu další den. "Za cé?" povytáhla jsem pobaveně obočí. "Ne, pořád za bé" zamyšleně se díval na cukroví na stole. "Noo?" zamrkala jsem a čekala, co zas vymyslel. "Vy nejen, že nemáte jmelí skoro nikde, vy ho nemáte ani doma!" na oko uraženě se zamračil. "Nooo…" hups. Koho by napadlo, že je na to jmelí tak zatíženej. "He…" začervenala jsem se. "Nooo?" tázavě a pobaveně povytáhnul obočí. "Ehm noo. My…jejda"

"Jejda" zopakoval a začal se smát. "Bez jmelí mi jako nemůžeš dát pusu?" zamrkala jsem. Nejlepší obrana je útok!:D "To jsem neřekl!" okamžitě obrátil. "No jen aby" zasmála jsem se. "Nevěříš mi?" pobaveně se na mě podíval. "No asi potřebuju důkaz" řekla jsem hrozně vážně a opět jsem vyprskla smíchy. V tu chvíli se Justin zvednul z křesla a přilítnul ke mně, načež si mě stáhnul na sebe a dlouze mě políbil, až mi docházel kyslík.
"Stačí?" vesele zamrkal. "Nooo" schválně jsem zaváhala, když jsem konečně popadla dech.

Štědrý den byl skoro u konce. Bylo při nejmenším zvláštní dělit se s Justinem o moje vánoce, které se podstatně lišily od těch jeho. Bylo po večeři a my dva a můj brácha hráli poker. Naši jako obvykle u stromečku připravovali dárky. Co se týče našeho pokeru, Justinovo a bráchovo sloupce, každý po dvou plastových žetonů nejnižší hodnoty této hry, působily oproti mojí poměrně velké hromadě, která se mi nevešla na postel, poměrně komicky. Nechci se chlubit, ale měla jsem nepatrně navrch. A když říkám nepatrně, tak tím myslím, že jsem další kolo vyhrála. Jak Justin, tak můj mladší brácha se zamračeně koukali na mojí obrovskou hromadu plastových mincí. Potěšeně jsem zamrkala. "Já vás porazila? Zase?" usmála jsem se a zatvářila se jako největší neviňátko.

"Tak pojďte" zavolala na nás mamka z kuchyně. Justin se na mě tázavě podíval, protože jí nerozuměl. Já jsem vstala a s úsměvem ho vzala za ruku. Došli jsme ke stromečku a já i brácha jsme si k němu sedli.

Ne že bych se necítila trapně, že Justin dal celé mé rodině tak milionkrát lepší dárek než já, ale co se dá dělat. Jak já, tak i mam s taťkou jsme ho upozornili, že to opravdu nebylo nutné, ale on si prostě vedl svou. Já jsem dostala klíčky od dárku, co dostanu prý až v kanadě. To bude určitě něco speciálního a já už teď umírám strachy, co to bude. Justinovi jsem u nás dala ty boty. Za á, do kufru jsou poněkud neskladné, tak ať si je tam rve on a né já:D a za bé, vzhledem k tomu, jak mi Pattie a všichni kolem něj pomáhali, aby si tu hru na xbox, co chtěl, nekoupil sám, bylo by fér dát mu jí s nimi.

Stáli jsme ve tmě na chodníku a čekali, než dorazí taxi. Byla jsem ráda, že mám chvíli čas, kdy jsme úplně sami. Vymyslela jsem, co mu dát, aby to konečně bylo ono. Něco, osobního, co udělá radost jenom jemu. "Zlatou?" začala jsem a jemně mu stiskla ruku. "No?" podíval se mi do očí a usmál se. "Mám pro tebe něco, co bych ti chtěla dát, ještě než odsud odletíme" zamrkala jsem. "Ronnie" zamračil se. "Ano, já vím, ty chceš letos jenom ponožky" zasmála jsem se. "Ale počkej, bude se ti to líbit."

Rozepla jsem tašku přes rameno a vyndala z ní pochroumanou větvičku jmelí. "Je to hrozná banalita, ale…" podívala jsem se mu do očí a podala mu zelenou větývku. "Doufám, že teď už ti tu nic nechybí" zamrkala jsem. Justin se podíval na jmelí, pak na mě a jenom se potěšeně usmál. Už chápete, proč jsem mu nechtěla dávat jmelí před našima? To bych se opět předvedla. Nejen, že Justinovo dárky byly lepší než moje, ale navíc i dárky pro Justina od mojí rodiny by byly lepší než ty ode mě. To už by bylo vážně trapné. Justin mi nejdřív položil dlaně na obě ruce, ve kterých jsem svírala zelenou rostlinku, a zadíval se mi do očí. Pak mi jednou rukou zajel do vlasů, pomalu se ke mně naklonil a dlouze mě políbil. Jako pod jmelím.

"Už teď vím, že tohle je ten nejhezčí dárek" usmál se a opřel se svým čelem o to mé. Stydlivě jsem sklopila zrak a spojila si ruce za jeho krkem. "Děkuju" olíznul si rty. Okamžitě jsem zvedla oči. "Já děkuju" vyhrkla jsem. "Že jsi tady…"

Co se týká charitativní soutěže, s Justinem stihneme už jenom poslední 2 dny a z toho je jedne ukončovací ceremoniál. Je to škoda. Ale zase bůh ví, jak by to dopadlo, kdybychom oba neonemocněli. Jo a mám takový pocit, že Jenn s Ryanem a Chazem něco tuší…

Vytížená, unavená, vyřízená jsem si lehla do postele a pomalu začala usínat. Jen co se má hlava setkala s polštářem, jsem usnula. Jediné, co mě probralo bylo, když si ke mně lehnul Justin a vzal mě kolem pasu. "Miluju tě.." zamumlala jsem a propletla svou ruku s tou jeho. Ani jsem nestačila postřehnout, jestli na to Justin něco řekl a spala jsme dál.

Ráno jsme s Justinem vstali schválně brzy, abychom byli na snídani, když tam bude málo lidí. Takže jsme vstávali opravdu HODNĚ brzy.

Sedla jsem si na židli ke stolu v restauraci, která byla úplně prázdná. Justin se nade mě naklonil přes stůl a opřel se o jeho kraj. "Co ti mám přinést?" zadíval se mi do očí. "Nechám to na tobě" zamrkala jsem. "Takže nebude vadit, když ti přinesu vařené škeble, salát s chapadly chobotnice a žraločí polívku?" hravě se pousmál. "To je moje nejoblíbenější jídlo" řekla jsem pobaveně a opřela se lokty o stůl a dlaně spojila pod bradou. "To si budu muset zapamatovat" zasmál se. Kousla jsem se do rtu a zasněně se na něj zadívala. "Co je?" zarazil se a nejistě zatěkal očima po místnosti. "Nic" zavrtěla jsem hlavou a usmála se. "Fakt?" povytáhnul obočí a nechápal. "Máš ten nejhezčí úsměv, víš to?" řekla jsem naprosto vážně a upřímně. Justinovi se nepatrně zablýsklo v očích a s úsměvem mě políbil.

"Kam se na vás dva hrabe Bella s Edwardem.." poznamenala Miley, která si přisedla, když šel Justin pro snídani. Cukla jsem sebou. Nečekala jsem, že tu někdo bude. "Já, nooo" zakoktala jsem se. "Ano viděla jsem vás" pomohla mi vybruslit z té zmatenosti. "A tak"
"Takže už dobrý? Definitivně?" tázavě se na mě podívala. S úsměvem jsem přikývla. "A je to tajný?" zasmála se. "Zatím jo, je to dost čerstvý" vasvětlila jsem. "Tak potom tohle není moc nenápadný" podotkla. "Berte si sebou aspoň Jenn a spol…" poradila mi. Několikrát jsem zamrkala a zavrtěla hlavou. "To nepůjde"
"Vy jste jim to neřekli?!" vyhrkla. "Noo, tak trochu"
"Jenn tě zabije, že si jí to neřekla hned, jak to šlo…" zasmála se. "Jak víš, že to šlo..třeba nešlo.. Třeba jsem s ní od tý doby ještě nemluvila" podotkla jsem. "Alice, holka… Vy si myslíte jak jste nenápadní… ale nejste" vážně se na mě zadívala, načež jsme se začali obě smát. V tu chvíli přišel Justin se snídaní pro nás dva. Položil jídlo na stůl, sednul si a instinktivně mě vzal za ruku, kterou jsem měla položenou na stole. "Jee, Miley" překvapeně se zasmál a okamžitě svou ruku stáhnul. "Viděla nás" obeznámila jsem ho s fakty. "Uf" oddychnul si a hned mě za tu ruku zase vzal. Miley se zasmála. "Měl ses vidět"

Jemně jsem stiskla Justinovu ruku. "Jestli jim to neřeknete, tak to dřív nebo později poznaj.." upozornila nás Miley. "A Jenn nás zabije" doplnil jí Justin a já přikývla.

"A my o vlku a vlk" řekla po chvilce. Okamžitě jsme oba stáhli ruce. "Dobré ráno" oslovila nás Jenn a za ní dorazil i Ryan s Chazem. Hned na to nás všechny sjela přísným pohledem. "No já jsem akorát dojedla" řekla jsem a honem se začala zvedat. Ano, Jenn nás zabije. Je napružená a to to ani neví. "Já taky" dodal Justin. "Vážně? Ten tác je úplně plnej" konstatovala Jenn a oba si nás nedůvěřivě změřila. "Ten je Miley" řekl Justin. Jenn se na ní tázavě podívala a Miley přikývla. "Hodně jím" řekla s přesvědčivým úsměvem. Vděčně jsem na ní zamrkala. S Justinem jsme se zvedli a společně opustili restauraci, která už se poměrně zaplnila.

Celý den byl dost náročný. Hlavně když jsme si vzali k srdci Mileyna slova o tom, jak moc jsme nenápadní. Naštěstí s tou naší povedenou trojkou jsme se moc nevídali.

Zato další den už byl jiný. Mimochodem neřekli nám, který tým po posledním soutěžním dni vede, takže kdo vyhrál se dozvíme až dneska. Proč ne. Každopádně buď to bude můj, nebo Justinovo tým, to víme jistě. Ehm Seleny tým je poslední…:DDD Chudák Willow, špatně to nese.

Poté, co vyhlásili můj tým jako ten vítězný, pár účasníků včetně mě a Justina něco zazpívali a všechno se to slavnostně ukončilo předáním pěkné sumičky charitativním organizacím. Jak já, tak i Justin jsme se rozhodli ještě jeden den v New Yorku zůstat a s námi i Jenn, Ryan a Chaz.

Zamířila jsem ke svému apartmá. Byla jsem se rozloučit jak s Miley, tak s Tomem. Samozřejmě, že před Justinem jsem se raději zmínila jenom o Miley. Nejde o to, že by byl důvod zapírat, to ne, ale vím, že vždycky hrozně znejistěl, co se týká Toma. Otevřela jsem dveře a nakoukla do obýváku. Na pohovkách a křeslech seděli ti tři a Justin. Na chvilku jsem se zastavila a zamyslela se. Jak jsem mohla chtít zapírat Jenn. Vždyť ona je má nejlepší kamarádka. Co se týká Justina, prožívala to se mnou už od úplnýho začátku. Ani na moment se na mě nevykašlala. Tohle vůči ní nebylo fér. Z hluboka jsem se nadechla a vystoupila ze stínu miniaturní chodbičky od dveří. Ještě než jsem si sedla vedle Justina, stoupla jsem si za něj a ze zadu ho objala. Všichni se zarazili včerně Justina, ale ten se naštěstí vzpamatoval jako první. Natáhla jsem se a Justin mi věnoval jeden dlouhý romantický polibek, načež ani nevím jak, mě stáhnul přes zadní opěrátko hezky dopředu na pohovku. Začala jsem se smát.

Ležěla jsem Justinovi na nohou a šťastně se mu zadívala do očí. Justin si přejel jazykem přes rty a opatrně mi odendal pramínky vlasů z obličeje. Naklonil se nade mě a znovu mě políbil.

Až pak jsme si oba uvědomili, že tam nejsme jenom my dva. "Jo, my spolu teď tak trochu chodíme" oznámila jsem a podívala se po těch třech překvapených obličejích. Justin se usmála a když jsem se sedla, dal mi ruku kolem ramen. Jenn si nás s úsměvem prohlížela. "Tak trochu.. že vám to ale trvalo" poznamenal Ryan. "Já jsem za vás, tak hrozně šťastná, že na vás ani nebudu naštvaná, že jste nám zapírali" zasmála se. "Jak…vy jste to věděli?" vyhrknul Justin a Chaz přikývnul. "A to jsme se tak snažili" poznamenala jsem. "No, jedno ráno jsme vám byli přinést snídani.. a viděli vás" vysvětlila Jenn. "A tak" přikývla jsem. "Ale taky jste nám to mohli říct dřív" zamračil se Ryan. "My chtěli vědět, jak nás budete dávat dohromady.." pokrčil Justin rameny. "Což se nekonalo, protože jsme to věděli" řekla Jenn vítězoslavně. "Fajn, fajn" zasmála jsem se.

Během dne se mi udělalo dobře a myslím, že oba se hned zítra můžeme vrátit ke svým týmům. Na večeři jsem poprvé po dobu své krátké virózy šla normálně do restaurace. Sedla jsem si ke stoli, kde seděli Ryan, Chaz a Jenny. "Kde máš Justina?" kývnul Ryan. Tak to je hezký, ani mě nepozdravili. Pokrčila jsem rameny. "Copa já vím. Nejsem jeho máma"

Všichni tři si vyměnili významné pohledy. "Dobře… Už je mu líp? Taky příjde?" pokračovala Jenn. "Jste v pořádku?" zasmála jsem se. "Proč se na to ptáte mě? Já to nevím" zavrtěla jsem dotčeně hlavou. "No to nevim" poznamenal Ryan, načež ho Jenn kopla a sjela napomínavým pohledem. Tady něco nehraje.

Nechápavě jsem si je prohlídla. "Už potřebuju na vzduch. Zítra už zase budu soutěžit" změnila jsem téma, načež jsem se protáhla a zívla. "A Justin?" optal se Chaz jakoby mimochodem. "Máte mi co říct?" povytáhla jsem obočí a nedůvěřivě se na ně podívala. "Ne a ty?" odpověděl mi Ryan. "Já vám vážně nerozumím" poznamenala jsem. Jenny s s Ryanem i Chazem opět vyměnila významné pohledy.

Ve dveřích hotelové restaurace se objevil Justin.Nenápadně jsem na něj zamrkala a pak se radši opět věnovala těm třem. Justin se usmál a s rukama v kapsách se vydal k našemu stolu. "Aaa tak je tady" zasmál se Chaz a přátelsky Justina objal, jakoby právě překonal světový rekord. To samé udělal i Ryan. Justin se smál, ale myslím, že to jejich slavnostní chování taky tak trochu nechápal. Pak si sednul na volnou židli vedle mě. Ani jsem se neohlídla. Vždyť se spolu vlastně nebavíme. "Nevěděli jsme, jestli příjdeš, tady tvá drahá polovička nám nechtěla nic říct" řekl Chaz a Jenn ho obdařila vražedným pohledem. Nechápavě jsem se usmála. "O co vám jde?" vyhrkla jsem. Jenn jenom mávla rukou.

Celou večeři jsem jenom usrkávala horký čaj. Na jídlo jsem zatím neměla vůbec chuť, ale chtěla jsem být mezi lidma. Konečně.

Nemůžu říct, že by náš stůl náhle neztichnul, když se k nám přiblížil Tom. I já znejistěla. Všimla jsem si, jak se Justin narovnal. Cítil se dost nesvůj, myslím, že to na něm bylo vidět. "Ahoj hvězdo" usmál se a naklonil se nad mojí židli, aby mě objal. "Ahoj" úsměv jsem mu oplatila. "Takže už zdravá? Chybí nám kapitánka" zamrkal. Jako mimoděk jsem si všimla, že všichni u našeho stolu napjatě sledují mě, Toma a Justina. "Víceméně ano" pokrčila jsem rameny. "Jsem ráda, že už můžu zpátky. Dost jsem se nudila" pousmála jsem se. "Ehm, no to pardon" prohodil Justin dost nenápadně a nesouhlasně zároveň a já v tu chvíli málem vyprskla smíchy. "Takže zítra" zamrkal a rozloučil se.

"Nekoukejte na mě takhle" upozornila jsem ty tři, protože kdyby se dalo zabíjet pohledem, tak už jsem dávno mrtvá. Justin se tvářil uraženě. Dobře, to chápu. Nenápadně jsem se přišoupla blíž ke stolu a i k Justinovi. "Vážně, nechte toho" řekla jsem tentokrát už bez úsměvu. Vím, že Justinovi to vadí. Což se mu vážně nedivím. Pod stolem jsem propletla svou ruku s tou jeho a nepatrně mu přejela palcem po jejím hřbetu. Jemně mě stisknul a položil naše propletené ruce na koleno. "Fajn, fajn" rozhodila Jenn rukama.

"Al?" začal někdy v půlce filmu, na který jsme koukali společně zabalení do peřin v obýváku. "No?" usmála jsem se. "Víš, no…" Zamyslel se. "Když jsme… Neměli jsme kondom.." poukázal na tento nenápadný fakt. Přikývla jsem. "S tím se netrap" a mávla nad tím rukou. Justin se zarazil. A teď přemýšlí, proč se tím nemá zabývat, u čehož se netvářil zrovna nejlíp. "Dobře… Ale měli bysme se nějak domluvit… Jestli bereš antikoncepci, ok, ale jestli nechceš…" řekl moudře a zároveň tak trochu uraženě. Pousmála jsem se. "Vážně se tím nemusíš zabývat."
"Ale týká se to nás obou, ne jenom tebe.. Chci být sice mladej táta, ale zas až tak madej zase ne" zasmál se a hravě zamrkal. Smutně jsem sklopila zrak, načež se Justin zarazil. "Děje se něco?" zeptal se se starostlivým výrazem v obličeji. Jsem asi první holka na světě, která není ráda, že je v tomhle ohledu její kluk tak zodpovědný. Stejně by se to jednou dozvěděl. A nebo taky ne, ale je pravda, že by mu to dřív nebo později nejspíš došlo. Povzdychla jsem si. "Ale.." vzal mě za ruku a tázavě se na mě zadíval. "Pamatuješ, jak jsem ti kdysi dávno říkala o tom, že jsem si myslela, že jsem těhotná?" podívala jsem se mu do očí. Nepatrně přikývnul. Jemně mi přejížděl palcem po hřbetu ruky, za kterou mě držel. "Bylo tam něco špatně… A souviselo to s vrozenou vývojovou vadou…" pokračovala jsem. Justin mě bedlivě poslouchal. "Vím, že je na takovéhle úvahy strašně brzo. Až děsivě brzo… Ale narazil jsi na to a sám vidíš, že se něco děje.." do očí mi najely slzy a u posledních slov se mi zlomil hlas. Justin mě jenom sledoval s bolestným výrazem v obličeji. "Nikomu jsem to nikdy neřekla. Ani rodičům, ani Jenn ani nikomu jinýmu.. Neříkám ti to, protože spolu chodíme, říkám ti to jako kamarádovi.."
"Al, co se děje?" vyhrknul a jemně mi stisknul ruku, aby mě povzbudil. Přes slzy jsem se mu zadívala do očí. "Jde o to, že nemůžu otěhotnět… Nikdy nebudu mít děti" rozvzlykala jsem se. Samotnou mě to překvapilo, jak emocionálně jsem se k tomu právě teď postavila. Když jsem se to dozvěděla, zasáhlo mě to tak moc, že jsem na tuhle informaci nedokázala nějak reagovat. Byl to jeden z těch stavů, kdy se stane něco tak hrozného, že nejste schopni si to vůbec připustit. A tak popíráte a lžete sami sobě. Něco takového jsem udělala tehdy já. Myslím, že to nebylo dobře… Přišla jsem ke gynekologovi a sedla si na židli před jeho kancelářským stolkem. S vážným výrazem v obličeji se zadíval do nějakých papírů, jakoby si něco ještě pro jistotu ověřoval.. Pak si sundal brýle na čtení, podíval se mi do očí a řekl, že díky mé vrozené vývojové vadě nikdy nebudu moct mít vlastní děti. A já tam jenom seděla a koukala na něj. Bez jakéhokoliv náznaku emocí. Vzpomínám si, že v první chvíli jsem myslela, že se na místě zhroutím, nebo tak něco. Ale nakonec jsem tu šílenou vlnu nesnesitelné bolesti potlačila. A tak jsem prostě jenom mlčky seděla a koukala. Až po několika dlouhých minutách jsem se usmála a nechala si všechno vysvětlit. Poté jsem se s úsměvem zvedla a rozloučila se. A nikdy to nikomu neřekla. Až teď Justinovi. Tehdy jsem měla dvě obrovské rány a pro mě bylo nemyslitelné, aby krvácely obě najednou. A tak jsem tu jednu prostě přelepila pomyslnou náplastí a zabývala se tou druhou - Justinem. Jenže teď je ta první ráda definitivně zacelená, aspoň tedy doufám, a já můžu léčit tu druhou. Tím, že jsem se odhodlala to někomu říct, jsem strhla náplast, abych se té rány konečně zbavila. Víte, to že rána neteče, neznamená, že je zahojená. Znáte to. Když spadnete a rozedřete si koleno, zalepíte jej náplastí. Ale jakmile rána přestane krvácet, náplast se musí sundat, jinak se ranka nezahojí.

Možná nevypadám jako někdo, koho by to mělo až tak zlomit. Vždyť malé děti brečí, když me vidí, tedy až na pár výjimek v podobě Jaxe, já to s dětma prostě neumím. Ale… Prostě tak to má přeci být? Vdám se a budu mít děti. Ale ono to tak nebude. Což mě nutí k zamyšlení. Co když se ani nikdy nevdám a prostě jednoho dne se probudím a uvědomím si, že zestárnu úplně sama. Sice je pravda, že jsou jiné možnosti, třeba adopce, ale… Je to strašně nefér, ale to dítě nebude mít moje oči nebo úsměv. Možná to časem uvidím jinak, ale teď to cítím tak, že to dítě prostě nebude moje… Víte, jak to myslím. Jak jsem řekla. Na takové úvahy je příšerně brzy, ale takovéhle události vás donutí zafilozofovat nad životem.

Justin mě okamžitě objal a začal mě konejšivě hladit po zádech. "To bude dobrý" opakoval a zabořil nos a rty do mých vlasů.

Konečně jsme spolu. Konečně. A já stejně brečím. Já opravdu nejsem normální. "Nejsem člověk, co má vždycky nějaký plán. Prostě žiju a to co se má stát se stane…" řekla jsem, když jsem se uklidnila z několikaminutového pláče. Narovnala jsem se a podívala se mu do očí. Justin mě něžně pohladil po tváři a utřel slzy. "Je pravda, že mě několikrát napadlo, co by bylo, kdybychom nakonec spolu byli… ale nikdy jsme neuvažovala až tak daleko. Nikdy a s nikym" pousmála jsem se. "Ale teď… Před očima mi proběhlo, to jaký máš vztah k dětem a… A najednou jsem na moment zauvažovala nad tím, že toho jednoho dne…" odmlčela jsem se. "Je pravda, že mi to asi nikdy nebylo souzený… Vždyť malý děti brečí, když jsem v jejich blízkosti. Asi je to tak dobře, protože bych byla skoro určitě špatná máma" pousmála jsem se. "Asi jsem tě svýma važnýma řečma dost vyděsila" kostatovala jsem, protože nic neříkal. Justin se jenom usmál a zajel mi pravou rukou do vlasů. Sklopil zrak, ale hned na to se mi zadíval do očí a zavrtěl hlavou. "myslím, že jednoho dne budeš skvělá máma" řekl vážně a já se jenom nevěřícně pousmála. "Možná tvoje děti nebudou mít tvůj úsměv. Navenek ti možná nebudou podobný, ale já v nich vždycky uvidím tebe, protože budou mít tvoje srdce." zamrkal. Tak tímhle mě doopravdy dostal. Nevědomě jsem zadržela dech a kousla se do rtu. "DěkujuL vydechla jsem. Justin se pousmál a levou rukou mě pohladil po tváři. Pak sjel pohledem na moje rty a přitáhnul si můj obličej, aby mě mohl políbit.

"Takže, proto to nemusíš řešit. A co se týká nemocí…. Věřím ti.. Takže už to záleží jenom na tobě" usmála jsem se. Chtěla jsem říct, že on mě může taky věřit, ale pak jsem se zarazila, protože momentálně nejsem v pozici, kdy bych byla počestnost sama. Navíc si ani nevzpomínám, jestli jsme s Tomem použili ochranu nebo ne, což je dost nezodpovědné, ale předpokládám že ano. "Dobře" usmál se a hned na to mě políbil.

Přikryl nás oba peřinou a vzal mě kolem pasu. Já se stále snažila rozdýchat to, co se právě odehrálo. Pořád jsem se trochu třásla.
"To bylo…páni" nenacházel jsem vhodná slova. Tak nějak jsem k tomu neměla co dodat. "Jo" přikývnul. "Už jsem zapomněla, že to může být až tak dobrý" konstatovala jsem a tak nějak ani neskrývala překvapení. Pravda, s Tomem to bylo taky sakr dobrý, ale tam chyběl ten pocit tý blízkosti někoho, koho milujete. "Neříkej, že jsi na mě zapomněla.." sebejistě povytáhnul obočí a políbil mě do vlasů. Zasmála jsem se nad tím, jak si prostě věří. "To bych si nedovolila" zamrkala jsem.
Pohladil mě po levé noze, kterou jsem měla přehozenou přes tu jeho.

"Promluvíme si…" řekl po chvíli ticha.
Zaváhala jsem. Začala jsem se bát toho, o čem chce vlastně mluvit. Zhluboka jsem se nadechla. "Takže.." začala jsem s jistým rozmyslem. "Takže?" usmál se. "Takže, řeknu to asi takhle… Jestli teď vytáhneš, že zůstaneme jen u přátel na plný úvazek, tak s tebou do smrti nepromluvím" pousmála jsem se a snažila se odlehčit situaci, ale vážně jsem měla strach. Bála jsem se téhle možnosti… Že by to zase nevyšlo. Nečekala jsem už snad dlouho? Nevytrpěla jsem si snad už dost? "Přátelé na plný úvazek?" povytáhnul pobaveně obočí. "To mi nestačí" přiznal. Cítila jsem, jak jsem se celá rozzářila. "A neděláš to jenom kvůli mně, že ne?" ujišťovala jsem se. S úsměvem zavrtěl hlavou. Oddychla jsem si a šťastně se usmála. "Děkuju" láskyplně jsem ho objala a dlouze políbila. Přetočil se na záda a stáhnul mě s sebou. S úsměvem jsem se od něj nepatrně odtáhla a dlaněmi se opřela o jeho hrudník. Kousla jsem se do rtu. "Ale zatím si to necháme pro sebe, dobře? Jako úplně.." zamrkala jsem. "A co Ryan a Jenn a…" namítnul. "Sladké nevědět" zasmála jsem se. Justinovi hravě blýsklo v očích. Pochopil můj záměr. "Tohle není hezký" podotknul. "Ale dobrej plán" uznale přikývnul. Zkrátka a dobře, chci vědět, jak nás budou dávat dohromady dál. Ono je to totiž strašně geniální, když se nad tím člověk hlouběji zamyslí. "Jenom asi… Tvoje mamka by o nás měla vědět. " zamrkala jsem. Jako odpověď se usmál a polibek mi oplatil.

"Potichu" upozornila jsem Ryana, když jsme se zastavili na chodbě před dveřmi apartmá číslo 7D, které patří Alice. Jako každé ráno jim neseme snídani. Mám pocit, že ani jednomu není tak strašně špatně, aby nezvládnul dojít dolů, ale když jsou tak tvrdohlaví a nechtěj se potkat.. Absolutně nechápu, že jim to vychází. Vždyť je dělí jenom slabá zeď.
Ryan mě vzal za ruku a oba jsem potichu s úsměvem vešli dovnitř. Došli jsme krátkou předsíní do obývací místnosti spojené s jídelnou a kuchyňskou linkou s barem. "Zlato, máš rozvázanou tkaničku" postřehla jsem a vůbec nedávala pozor na cestu. Chtěla jsem jít dál, ale Ryan mě pevným stiskem ruky zadržel. "Au, co je?" vyhrkla jsem. "Psst" upozornil mě a kývnul hlavou před sebe. Zvedla jsem hlavu a koukla směrem, kam mi ukázal. S nadšením jsem vytřeštila oči. Na rozloženém gauči spali tidva, ledabyle přikrytí peřinou. Alice ležela na boku čelem k Justinovi, který jí ochranitelsky držel kolem ramen. Druhou rukou měl propletenou s tou její a oba se tvářili spokojeně. "No konečně" šťastně jsem se kousla do rtu. Jídlo jsem položila na linku a okamžitě se vrhla Ryanovi kolem krku. "Jsme dobrý!" pochvaloval se. "Nejlepší!" dodala jsem a narovnala se, abych ho mohla políbit. "Ale třeba si to zase rozmyslí… Znáš je" povzdychnul si Ryan. Zadívala jsem se opět na ty dva. Tentokrát už ne. Zavrtěla jsme hlavou a usmála se. "Takže.." řekl Ryan s naprostým klidem a nahlas. "Pssst!" okamžitě jsem ho utišila. "No co? Teď už je to v pohodě ne?" pokrčil rameny. "No to sice jo, ale musí nám to oznámit sami. Nechci jim kazit tu radost, že jsme to zjistili takhle." vysvětlila jsem. "Dobře" usmál se a pohladil mě po tváři. "Takže tohle budem muset odnést" usoudil při pohledu na jejich snídani. "No jo! Na to bych úplně zapomněla… Perfektně se doplňujeme" zasmála jsem se. Vzali jsme všechno s čím jsme přišli a zase odešli.

Nevím, kolik mohlo být hodin, když jsem se probudila. Bylo to jedno z těch probuzení, kdy si prvních pár okamžiků absolutně neuvědomujete, kdo jste, kde jste, jak jste se tam dostali a na nic si nepamatujete. Neotevírala jsem oči, protože se mi chtělo ještě spát.

Postupně jsem si uvědomovala, že jsem vzhůru. Měla jsem krásnej sen..
A teď jsem vzhůru! Než mi to pořádně došlo, uběhlo pár chvil. Otevřela jsem oči a rozkoukala se. Začala jsem vnímat i okolní podněty. Ještě než jsem stačila být naštvaná, že jsem se probudila, mi došel jeden významný fakt a to ten, že to sen nebyl.

Nepatrně jsem nadzvedla hlavu a rozespale se rozhlédla po pokoji. Pak jsem si však zase lehla a zasněně se zadívala na Justinův klidný obličej. Palcem ruky, za kterou mě držel, jsem přejížděla po hřbetu jeho dlaně. Justin několikrát rozespale zamrkal. Nechtěla jsem ho probudit… No dobře možná trochu, ale záměr to opravdu nebyl. Rozkoukal se a pak se podíval na mě. Nadzvednul mi obličej a natáhnul se k mým rtům, aby mě políbil. Přitulila jsem se k němu o něco blíž a volnou rukou ho objala kolem pasu. "Dobré ráno" usmál se a políbil mě na rameni. "Dobré ráno.."Šťastně jsem se kousla do rtu a zadívala se mu do očí, ve kterých měl veselá světýlka.

Bylo to tak přirozené a tak instinktivní. Netuším, kolik času uběhlo, ale mě to připadalo jenom jako 2 vteřiny. Než jsem se nadála, stáli jsme naproti sobě bez triček. Čím chtivější byly jeho rty, tím víc jsem se k němu tiskla a čím víc jsem se k němu tiskla, tím chtivější byly jeho rty. Kromě něj a mých vnitřních pocitů jsem nevnímala vůbec nic. Zapomínala jsem, kde jsem, chvílemi jsem nebyla schopná dýchat, čas jsem absolutně nevnímala. Měla jsem pocit, že naše rty se vzájemně vpíjejí už nekonečně dlouho, ale zároveň jako by to byl jenom nepatrný okamžik.

"úplně hoříš" řekl potichu a své polibky přesunul na můj krk. "Nápodobně" vydala jsem ze sebe. Vím, že bychom neměli, protože byl opravdu úplně rozpálenej a ne jenom vzhledem k situaci. Oba jsem nemocní, oba máme teplotu, který se nejspíš díky aktuální činnosti změnila na horečku, ale pokud to nezarazí on, tak já taky ne. Hrála jsem si s jeho Vlasta na zátylku a sama zakláněla hlavu, aby měl lepší přístup ke kůži na mém krku.

Justinovy dotyky už nebyly takové nejisté, jako před rokem a půl. Něžně ale zároveň i sebejistě mi přejížděl podél páteře až na zadeček a zase zpátky. Ani na moment nezaváhal.

Svými rty se přesunul přes šíji a dekolt o něco níž a jazykem tvořil na mojí kůži vlhkou cestičku. Současně vyjel dlaněmi podél mého trupu až k hrudníku. Čím blíž byl u lemu horního dílu mého spodního prádla, tím víc do hry zapojoval jazyk. Zabořila jsem nos do jeho vlasů a hladila ho po zádech. Tam kde jsem přejela bříšky prstů, tam se jeho kůže napnula. Mě v břiše lítalo tisíc snad milion motýlků a chvěla jsem se po celém těle.

Dlaněmi přejel podél mojí podprsenky až k jejímu zapínání na zádech. Zvládnul to. Hned na prní pokus… Né, teď nebudu myslet na to, s kým trénoval. I když pravda, se mnou. Hned mě jí hravě zbavil a vrátil se k předchozí činnosti, čímž mi to opravdu neusnadňoval. Tentokrát neměl žádnou zábranu. K rtům a jazyku připojil i ruce, což mi trochu komplikovalo dýchání. Zalapala jsem po dechu a těžce vydechla. Projela mnou silná vlna touhy, která mě nutila se k němu přitisknout víc, než nám situace dovolovala. Nepatrně jsem se prohla v zádech, což ho donutilo jít ještě o kousek dál.

Rukama sjel na můj zadeček a rty se vrátil k těm mým. Toho jsem využila. Odtáhla jsem se a pořádně se nadechla, abych nabrala kyslík, kterého se mi díky Justinovi moc nedostávalo. Dlaněma jsem lehce zatlačila na jeho hrudník a donutila ho tak sednout si na kraj rozložené pohovky. Stáhnul si mě s sebou. Klekla jsem si nad něj a hravě se usmála. Položila jsem dlaně na jeho ramena a několikrát ho políbila. Justin mě pohladil po zádech a opět přejel níž. Opět se chtěl svými rty přesunout k mému hrudníku, ale zarazila jsem ho. Tázavě se na mě kouknul. Usmála jsem se a zadívala se mu do očí. V jeho očích bylo všechno… nevím, jak dlouho jsme na sebe jen tak koukali, ale bylo to perfektní.

Nakonec jsem tu dlouhou chvíli přerušila já. Sklopila jsem zrak a jak rty, tak i jazykem jsem si začala pohrávat s jeho ušním lalůčkem. Prsty jsem projela vlasy na jeho zátylku a jemně se k němu přitiskla. Něžně a zároveň chtivě mě pohladil po zadečku. Rukama jsem přejela na jeho hrudní kost a na chvíli tam zůstala, abych cítila tlukot jeho srdce. Pak jsem pokračovala níž podél jeho břišních svalů. Mezitím jsem se rty přesunula na jeho krk. Vnímala jsem, jak se mu zrychlil dech, když jsem pomalu rozvázala šňůrku jeho kalhot od pyžama. Pak jsem se zarazila stejně, jako tehdy v zaseklé lanovce. Teď ale ne proto, že bych si nebyla jistá, jestli zajdeme až tak daleko. Teď mu dávám poslední šanci ústupu, teď je poslední šance zarazit a vycouvat s tím, že to byl omyl. Jeho odpovědí bylo, že se nepatrně a zároveň netrpělivě prohnul v zádech a jednou rukou mi přejel na stehno, po kterém mi začal přejíždět sem a tam.

Pomalu jsem zajela jenom pod kalhoty a pohladila ho přes za daných okolností velmi těsné boxerky. Okamžitě zareagoval slabým výdechem. Poté jsem překonala i poslední látkovou vrstvu a začala přejíždět přes jeho nejcitlivější místo. Nezaměstnanou rukou jsem vyjela zpátky k vlasům na jeho zátylku. Justin sundal ruku z mého stehna(já prostě pořád vidim u slovo stehno nakreslenou slepici v červenej zástěře a u toho nápis KFC:D) a instinktivně se chytil za kraj pohovky. "Alice.." vydal ze sebe moje jméno, když jsem nepatrně zintenzivnila mé dotyky. Sám svými rty vyhledal ty mé a okamžitě se do nich vpil. Otevřela jsem oči a sledovala jeho slastné přivírání očí. Opět mnou projela nezkrotná touha, dát mu to co chce teď hned. Čím víc stoupalo jeho vzrušení, tím víc zapojoval do hry svůj jazyk.

Po chvilce se nepatrně odtáhnul od mých rtů a s intenzivním výdechem nepatrně zaryl svoje nehty ruky, kterou mě držel do kůže na mém zadečku.Pousmála jsem se a nepřestávala ho hladit na onom místě. Napínal se mu každý sval v těle. "Al…" naléhavě zopakoval moje jméno. Zarazila jsem se a pak vyjela na jeho podlíško. Naklonila jsem se oušku. "Můžu pokračovat" zašeptala jsem tak blízko, že se celý napjal. Byla jsem si téměř na 100% jistá, že mě nechá, ale nenechal, i když váhal. Podíval se mi do očí a já ho pohladila po tváři.

Lehnul si a mě stáhnul s sebou, načež mě přetočil na záda a tím jsme si prohodili pozice.

Okamžitě me zbavil kraťasů od pyžama a já tam ležela jenom v dolním díle spodního prádla. Znejistěla jsem, když si mě užasle prohlížel. Sklopila jsem zrak. "Nestyď se." pousmál se a naklonil se k mému krčku, za kterého přejel na dekolt. "Před tebou vždycky" řekla jsem potichu. Nepatrně jsem se prohla v zádech, protože se dostal k mému hrudníku, načež si začal rty pohrávat s jedním ze dvou nejcitlivějších míst tohoto úseku mého těla. Jednou rukou jsem mu zajela do vlasů. Zavřela jsem oči a ani se nesnažila rozdýchávat ten pocit, co ve mně vyvolávala činnost jeho rtů.

Když se konečně přestal zabývat mým hrudníkem, vzal mě za ruku a opřel se o svůj loket. Jeho rty se opět začaly věnovat mému krku. Prsty volné ruky něžně sjel ze strany mého trupu po mém tetování. Napjala jsem se, když zajel pod lem mých kalhotek a pokračoval dál. "Uvolni se" řekl tiše mezi polibky. To se tak snadno řekne, ale hůř udělá. Pomalu se dostal až k mému nejintimnějšímu místu celého těla, u kterého už zůstal. Polkla jsem naprázdno a začala se vyrovnávat s tím neuvěřitelně silným pocitem, který mě dost pokoušel. Rozechvěla jsem se po celém těle.

Po chvíli jsem začala lapat po dechu, Nechtěla jsem se poddávat té touze, ale má vůle už byla smešně slabá. Kousla jsem se do rtu a instinktivně stiskla jeho ruku, kterou měl propletenou s tou mojí. Z mých úst se prodral tichý výdech. Pokoušela jsem se hladit ho po zádech, ale po chvilce jsem to vzdala. Soustředila jsem se jedině na to, jak oddálit překonání té nejvyšší hranice. Prohnula jsem se v zádech, jak se mi stahoval každý sval v těle, a bylo mi jasné, že tohle už dlouho nevydržím. "Justine…" vydechla jsem těsně u jeho ouška. "Potřebuju tě" vydala jsem ze sebe. Opravdu jsem se nezabývala tím, jak moc naléhavě to vyznělo a že asi pořádně. "Dýchej" pousmál se. Dýchej? Vážně? Dělá si ze mě srandu? "Justine!" vyhrkla jsem, když nepřestával ve svojí činnosti. Dech se mi zrychloval a já se to snažila oddálit, jak jen to šlo. Silně jsem stiskla jeho ruku, za kterou mě držel a tou druhou se se zbytky své vůle natáhla k jeho druhé ruce. Evidentně konečně pochopil, že jsem si nedělala srandu.

Pomohla jsem mu ze zbytku jeho oblečení a on mě hravě zbavil dolního dílu spodního prádla. Upřímně jsem si oddychla, když jsme si pro tentokrát odpustili část "můžu?". Opatrně se na mě položil a ještě opatrněji do mě proniknul. Než jsme jakkoliv pokračovali, podívali jsme se na sebe. Už jenom tohle bylo nepopsatelné, zase cítit tu největší možnou blízkost. Jeho pohled mi řekl úplně všechny jeho aktuální pocity a já si v tu chvíli přála, aby to nikdy neskončilo.

Justin zabořil obličej do kůže na mém krku a já se k němu přitiskla, jak jen to šlo. Začalo to pomalu a intenzivně. Moje vzrušení se stupňovalo stejně jako to jeho. Naše rozpálená těla se tiskla k sobě, jak jen to šlo a ruce tomu jen pomáhaly. Přejížděla jsem podél jeho páteře. Nakonec jsem povolila a podala se té silné touze. Netrvalo dlouho a naposledy jsem vydechla jeho jméno. Polil mě neuvěřitelně intenzivní pocit, kterému se nešlo ubránit. Prohla jsem se v zádech a přitiskla se k němu ještě víc. Vzal mě za ruku a jemně jí stisknul. V tu chvíli se u Justina rozjelo to samé co u mě. Po místnosti se rozlehnul jeho tichý prázdný výdech. Stejně jako já překonal tu nejvyšší hranici.

Ještě nějakou chvíli jsme tak zůstali bez pohnutí a rozdýchávali to. Pořád jsem se k němu tiskla stejně jako on ke mně. Několikrát mě krátce políbil na krk a já mu nehty přejížděla po zádech.

"To jdeš takhle po každym slavnym, koho sotva znáš a je zadanej?" podíval se na mě, ale potom se zasmál. Asi to nemyslel zle, ale tohle jinak vyznít nemohlo. "Cože?!" zalapla jsem po dechu. Tak tohle bolelo. Zvlášť od něj. Stáhnul se mi žaludek a vyschlo mi v krku. "To si nemusel" řekla jsem tiše a ublíženě se mu podívala do očí. "Tak jsem to nemyslel" vyhrknul okamžitě. Asi si uvědomil, jak moc zle to působilo. Zavřela jsem oči a uklidňovala v sobě nával vzteku. Tak tohle si o mě myslí? Vážně? Po tom všem?
"Vypadni…" vyzvala jsem ho v klidu, ale rázně. "Ne, Al promiň, tak to nemělo být…" snažil se to zamluvit. "Sbal si všechny věci i ten pitomej čaj a vypadni odsud!" procedila jsem skrz zuby. "Al…" smířlivě mě vzal za ruku, ale vytrhla jsem se mu. Roztřásla jsem se po celém těle. "Dělej" zakřičela jsem. Vyskočila jsem z pohovky a ukázala dveře na chodbu. "Nemám kam jít" podíval se na mě se slzama v očích. Tentokrát to na mě ale neplatilo. "To je mi fuk, dělej!" rozvzlykala jsem se. Tohle pořádně přehnal.
"Alice…" řekl moje jméno tak potichu, že jsem ho málem přeslechla. Zvednul se a váhavým prokem přešel ke mně. Ustupovala jsem mu. "Prosím, promiň mi to. Nemyslel jsem to tak. Vážně ne!" podíval se mi do očí se zničeným výrazem v obličeji, když mě dohnal a vzal za ruku, abych nemohla dál couvat. Můj vztek se postupně měnil v lítost. Váhavě jsem se na něj podívala. Přemýšlela jsem, jestli nemám prostě odejít. Vím, že to tak nemyslel, ale v tu chvíli… Vlastně pořád, ale…
"S Tomem se znám hrozně dlouho…" vydala jsem ze sebe, abych se aspoň trochu obhájila. "Nechtěla jsem ti ublížit" zavzlykala jsem.
"Já vím, že ne. To já byl idiot" přikývnul. Kousla jsem se do rtu a dívala se přes slzy do jeho očí. Nechápu, jak si můžu tolik nechat šlapat po osobnosti. Kdokoliv jiný by mi řekl něco podobného a v životě už bych ho nechtěla vidět. Ale on… I když to od něj bolelo víc než od kohokoliv jiného, nešlo mi zachovat se k němu jako ke komukoliv jinému. Prostě to nešlo, i když bych chtěla. Přistoupil ke mně o krok blíž a dlaní mi přejel po tváři. "Já…" chtěla jsem mu to vysvětlit, ale slova mi uvízla v krku. "Pst" utišil mě. Zamračila jsem se. "Ty mě pštíš, když ti to chci vysvětlit?!"
Justin se jenom pousmál a něžně mi přejel palcem přes lícní kost. Položila jsem svojí dlaň na jeho ruku, kterou měl položenou na mojí tváři.
Sebevědomě se napřímil a zhluboka se nadechnul. Zablýsklo se mu v očích a já čekala, co příjde. Když jsem cítila jeho kůži na té své, okamžitě jsem podvědomě zatoužila po dalším dotyku. Ráda bych s tím bojovala, ale bohužel to nelze. Několikrát zamrkal a začal…
"Miluju tě…" usmál se a pokračoval. "Tvůj úsměv, smích. Tvoje oči, tvojí chůzi, tvojí vůni, tvoje doteky, tvoje rty… To jak se na mě vždycky díváš…" zadíval se mi do očí. "Když jsi se mnou, nemůžu dýchat" pokračoval. Na chvíli jsem měla pocit, že každou chvíli omdlím. Cítila jsem závrať, ale nebyl to nepříjemný pocit. Třásla jsem se a v duchu si to všechno promítala ještě jednou. "Chci být s tebou, a chci, abys byla šťastná, takže jestli si nevybereš mě, dobře, ale musíš být šťastná…. Už jsem ti ublížil dost. Ale teď udělám cokoliv na světě, jenom abych každý den viděl tvůj úsměv.." řekl s naléhavým tónem v hlase. "Justine…" vydala jsem ze sebe. Málem se mi zastavilo srdce.

Mojí odpovědí bylo, že jsem se automaticky natáhla k jeho rtům. Spojila jsem si ruce za jeho krkem a přitiskla se k němu. Jemně si hrál s mými rty těmi svými a já zapomínala na okolí. Jednou rukou mě hladil ve vlasech a bříčky druhé ruky mi přejížděl po odhaleném krku a šíji. Otevřela jsem oči a sledovala, jeho výraz, když se vpíjel do mých rtů.

Opřela jsem se čelem o to jeho a odtáhla své rty na velmi nepatrnou vzdálenost. Justin sjel svými dlaněmi níž a spojil ruce za mými zády. Kousla jsem se do rtu a rozdýchávala to. "Že nám to ale trvalo" řekla jsem tiše a přivřela oči. Justin se vesele usmál a pohladil mě po zádech. Vnímala jsem jeho osobitou vůni a hladila ho ve vlasech na zátylku. Justin se mi dlouze zadíval do očí.
"Ani nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekala" přivřela jsem oči a kousla se do rtu. "Promiň" vydal ze sebe. Odhrnul vlasy z mojí tváře a opět se začal věnovat mým rtům.